Když jsem se vrátil domů a podíval se do zrcadla, nejdřív jsem se zhrozil. Vypadal jsem hrozně. Můj obličej hrál všemi barvami. Když jsem se z tohoto šoku vzpamatoval, dostal jsem záchvat smíchu. Došlo mi, proč se na mne ve vlaku všichni dívali a ve tváři jim při tom cukali koutky.
Dnes chci psát o zrcadle, nebo spíš o zrcadlech, která jsou živá. Dostal jsem e-mail a v něm mi kamarád vyčinil za to, jak píšu o politice. Vyčítal mi mou pravicovou orientaci atd...
Nejdříve mne to namíchlo. V duchu jsem ho zařadil mezi nekritické obdivovatele Jiřího Paroubka. Ale pak jsem začal uvažovat. Byl to už třetí člověk, který mi to řekl. První byla manželka, pak další člověk v diskuzi, který mi také napsal e-mail. A teď Jarek.
To dopoledne jsem měl volno. Plánoval jsem, co vše neudělám, ale nebylo z toho nakonec nic. V hlavě jsem měl zvláštní vír myšlenek. Takže jsem si sedl, louskal ořechy a přemýšlel.
Nakonec jsem těmto třem zrcadlům musel dát zapravdu. Mým původním cílem při založení blogu bylo něco jiného, než rozpoutávat bouřlivé diskuze mezi příznivci dvou velkých stran.
Jeden moudrý muž napsal: “Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled; podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá.“ (Bible, Jakub 1)
Jsou to pravdivá slova. Neradi slyšíme, když nám někdo říká pravdu. Pravda o nás samotných často bolí. A tak se snažíme obklopit těmi, kdo nám říkají jen to, co chceme slyšet. Tím se ale problém nevyřeší.
Jsem rád, že mám manželku, kamarády i čtenáře, kteří mi čas od času nastaví zrcadlo. Ne, není mi to vůbec příjemné. Občas se na ně zlobím. Když ale vychladnu, musím přiznat, že na tom, co mi říkají, něco je. Po takovém konstatování pak mám dvě možnosti – udělat nápravu nebo se snažit zapomenout.
Vážím si lidí, kteří mají odvahu a chuť mi občas nastavit zrcadlo mých vlastních skutků a slov. Vážím si lidí, kteří to občas musí udělat opakovaně, abych si uvědomil, jaký obraz to vlastně vidím.
Přál bych podobná živá zrcadla i vám.