Jak se stát úspěšným tátou nebo mámou

V seriálu  "Pořádek nebo anarchie"  se  ještě jednou zastavíme u pátého paragrafu biblického Desatera.  Jak mohu svým dětem pomoci,  aby pro ně nebylo těžké si mne vážit?

Připomeňme si, jak tento paragraf zní: Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. (2.Mojžíšova 20,12)

Ve třetím dílu tohoto seriálu jsem poprvé zmínil "Desatero potřeb člověka". V závěru jsem pak napsal: "Pocit štěstí, spokojenosti a vnitřní pokoj přichází, když cítíme, že máme naplněné naše skutečné potřeby. Některé potřeby si můžeme naplnit sami. Těch deset, které jsem před chvílí popsal, mohou naplnit jen lidé, se kterými žijeme. Skutečně šťastní můžeme být jen tehdy, když se naučíme naplňovat tyto potřeby jeden druhému."
V tom "desateru potřeb" ale chybělo něco, co naše děti považují za velmi důležité. Nebyla tam žádná zmínka o vysoké životní úrovni. To, co je dnes představováno v médiích jako něco velice podstatného, tohle desatero neřeší.

Pojďme se nyní věnovat desíti očekáváním, která od nás mají naše děti a která máme i my vůči našemu Bohu. Podívejme se nyní na to, jaké jsou skutečné potřeby našich dětí.

1. Naše dítě chce vždy vědět, že nám může věřit
Každé dítě potřebuje mít jistotu, že má na světě někoho, komu může věřit. Ideální je, pokud jsou to oba dva rodiče, ale vždy tomu tak není.
Při svém povolání jsem býval večer často mimo domov. Proto jsem byl rád, že jim manželka věnovala po večerech spoustu času, aby měli prostor pro povídání. Díky tomu o nich také věděla mnohem víc než já a kluci jí i víc důvěřovali a svěřovali se jí víc, než mně.

Jsem rád, že jsem i já ve svém dětství měl rodiče, kterým jsem mohl věřit. Děkuji Bohu i za své prarodiče. Příště budu vzpomínat i na svou babičku.
Dnes Bohu děkuji za svou rodinu a za to, že si doma můžeme vzájemně věřit. Jsem rád, že mám i přátele mimo rodinu. Ve své církvi, ve sborech, v nichž působím jako kazatel, ale i mezi svými sousedy.

2. Naše dítě chce vždy vědět, že respektujeme jeho svobodu
Jste rádi omezováni? Nebo jste raději, když se můžete sami rozhodnout, co budete dělat? A jste rádi, když se máte s kým poradit v případě, že si nevíte rady?

Možná se to stalo i vám. Když mi bylo čtrnáct let, šel jsem s kamarády bruslit. Maminka mi domlouvala: „Vezmi si čepici a rukavice. Příští týden budou prázdniny, ať je neproležíš v posteli.“
Ve čtrnácti a v čepici, co by si o mně ostatní mysleli? Určitě víte, jak jsem prožil prázdniny…

Děti potřebují vědět, že mají prostor pro své svobodné rozhodování. Tento prostor musí být úměrný jejich věku. Na nás je, abychom posoudili, jak velkou svobodu jim umožníme. S věkem by tento prostor měl narůstat tak, aby naše dítě včas dospělo nejen na papíře, ale i v otázce schopnosti se samo rozhodovat a nést za svá rozhodnutí odpovědnost.

3. Naše dítě chce vždy vědět, že ho máme rádi
Znáte koníčky svých dětí? Víte, čím jim uděláte radost?
Uměli byste jim koupit dárek za dvacet korun, o kterém byste věděli, že je potěší a že ho přijmou jako projev vašeho vztahu k nim?
Velké nebezpečí hrozí ve chvíli, kdy se třeba rozčílíme a uděláme, nebo řekneme něco, co do srdcí našich dětí zaseje prvek nejistoty. Takovou situaci je třeba co nejdříve napravit omluvou a rozhovorem, při kterém dáme najevo svou lásku.

Když k nám poprvé měla přijet Bohunka na návštěvu, připravil jsem pro ni pudinkový pohár. A pak jsem se divil, že jí nechutnal. Já mám totiž pudink rád.
Není vždy pravda, že to co považuji já za vyznání lásky, považuje za totéž můj partner nebo mé dítě. Proto je třeba dětem naslouchat, abychom uměli svou lásku projevit způsobem, který je pro naše dítě čitelný.

4. Naše dítě chce vědět, že může opětovat naši lásku
Před časem jsme u přátel hovořili o projevech, se kterými se setkáváme v našem církevním prostředí. Některé ženy se při setkání objímají a k pozdravu patří i polibek.
Zjistili jsme, že ne každému je to příjemné. Každý z nás vyrůstal v jiném prostředí. Mnohé děti nemohou svým rodičům vyjádřit svou lásku třeba objetím, protože jejich rodiče to považují za slabost.
Pak vyrůstají s pocitem, že to, co měli doma je normální a ti druzí…?

Jak jsou na tom naše děti? Mohou nás obejmout? Mohou nám vyjádřit svůj vztah jinak než jen dobrými známkami a poslušností na sto procent?
Když vám dítě namaluje obrázek, neposuzujte ho jako umělecké dílo, ale jako projev jeho lásky k vám. Pak se vám bude líbit, i když nepoznáte, co znázorňuje.

5. Naše dítě chce vědět, že daná pravidla hry jsou správná
Vedle pocitu, že má svobodu v rozhodování, potřebuje dítě také znát důsledky svého rozhodnutí. Potřebuje poznat, že pravidla, kterými se řídíme v našem životě, jsou pro ně výhodná.

Dětská logika se v určitém věku velmi podobá té, o níž jsem četl v jedné knížce věnované židovskému humoru.
V malém městě zůstal poslední žid. Protože se nechtěl odstěhovat, rozhodl se, že se přizpůsobí katolické většině. Šel za panem farářem, aby ho pokřtil.
„Dobře,“ řekl farář, „ale my máme své desatero, zákazy, půsty a svátosti. Když mi slíbíš, že budeš vše dodržovat, tak tě pokřtím.“
Žid slíbil, že bude poslušným a zbožným křesťanem, kněz ho třikrát pokropil svěcenou vodou, něco zamumlal a bylo to.
O Velikonocích se farář rozhodl, že zkontroluje, jak nový věřící dodržuje církevní nařízení. A zastihl ho, jak má v době půstu k obědu slepici.
„Jak můžeš jíst o Velkém pátku slepici?“ spustil na něj. „Neřekl jsem ti, co se smí a co se nesmí?“
„To není slepice, ale ryba,“ namítl přistižený hříšník.
„Nevoď mne za nos,“ trval na svém kněz, „vidím, co vidím!“
„Věřte mi, důstojný pane,“ trval na svém novokřtěnec. „Zapamatoval jsem si, jak jste mne křtil. Postříkal jste mne vodou a odříkával: ´Už nejsi žid, teď jsi katolík, už nejsi žid, teď jsi katolík, už nejsi žid, teď jsi katolík!´ A já s tou slepicí udělal totéž. Třikrát jsem ji pokropil a odříkal: ´Už nejsi slepice, teď jsi ryba!´“

Někdy podobně jednají i naše děti. I ony umí využít ve svůj prospěch naši nedůslednost.. Často použijí naši logiku v oblasti, kde bychom to nečekali. Pak nastávají i absurdní situace. Pokud se jim dokážeme zasmát, je to plus pro nás i pro naše děti.

Jak už jsem říkal, výchova v naší rodině ležela spíš na bedrech mé manželky. Ta se snažila oběma klukům vštípit základní hygienické návyky a podobně.
Vzpomínám si na dobu, kdy jsme se doma museli vyjadřovat velice přesně. Protože, když se manželka večer zeptala mladšího syna: „Čistil sis už zuby?“ Dostala vždy odpověď ano. Teprve při doplňující otázce vyšlo najevo, že si je čistil ráno. Ale on nelhal, protože maminka se ho neptala, zda si je čistil večer.

Není to vždy snadné, pomoci dětem pochopit, že řád je pro jejich život lepší než anarchie. Ale když se to konečně podaří, je to pozitivní předpoklad pro jejich další životní cestu.

6. Naše dítě chce vědět, že k sobě patříme
V době mého dospívání jeden známý pustil do oběhu pomluvu, že nejsem syn mého táty. Vím, jak jsem se tehdy často srovnával se svým tátou i se sourozenci a hledal společné rysy.

Dítě potřebuje vědět, že patří do rodiny. Už od mládí můžeme dítě přibírat k určitým poradám. Ptejme se dětí na jejich názor a kde je to možné, snažme se jim dát najevo, že jejich mínění je pro nás důležité.
Nebojme se před našimi dětmi projevit hrdost nad naším jménem. Projevujme svou radost z toho, že děti ponesou naše jméno dál. Pokud máme koníčka, předávejme své zkušenosti.
Také společná účast na bohoslužbách má pro naše děti velký význam. Vše, co prožijeme společně, pomůže posílit jistotu, že tvoříme jednu rodinu.

7. Naše dítě chce vědět, že se s námi cítí bezpečně
Když měl starší syn dva roky, byli jsme spolu na dovolené. Jednou v noci začala bouřka, kterou kromě blesků a hromobití provázela silná vichřice. Když se Vlastík probudil, přitulil se ke mně, chytil mne kolem krku a pak usnul. Měl pocit, že je v bezpečí.

Děti potřebuji ke zdravému vývoji prostředí, v němž se cítí bezpečné. Chudoba vadí méně, než pocit nejistoty a ohrožení.
Nejvíce děti trpí, když se bojí o vztah mezi rodiči. Pokud se někdy hádáme, snažme se to nedělat před dětmi. A pokud se tak stane, pak by měly vědět, že jsme se usmířili. Nebojme se před dětmi obejmout a políbit. I to jim dodává pocit bezpečí.
Pokud jsme věřící, můžeme už malé děti vést k víře, že největší pocit bezpečí naleznou u Boha, u Ježíše Krista.

8. Naše dítě chce vědět, že se za něho nestydíme
Rodiče neříkají dětem, že se za ně stydí. Ale mohou nastat situace, kdy to děti z našich slov vycítí. Když jste dětem mluvili do jejich oblékání, jaký byl většinou důvod? Byl to vždy náš nesouhlas s jejich zevnějškem, nebo byla příčina v pohledech sousedů či spoluvěřících v církvi?
To, co tu říkám, neznamená, že dětem vše schválím. Když se mi něco nelíbí, je dobré to říci. I s důvodem, proč se mi to nelíbí. Ale dítě musí vědět, že i přesto ho mám rád.

Když se synovec dostal do cely předběžného zadržení, můj bratr prožil bezesnou noc. Nejdřív ho trápilo, že je to ostuda. Syn křesťana... To budou mít sousedi radost...
Na druhé straně to ale byl jeho syn, prvorozený a jediný syn a on ho měl rád. Nakonec se rozhodl, že Honzu hned druhý den navštíví, pokud ho k němu pustí...

Je naše láska větší než strach z ostudy? Umíme se zastat našich dětí ve chvílích, kdy je veřejné mínění odsuzuje?

9. Dítě chce vědět, že pomůžeme i kamarádům
Děti se rády chlubí svými rodiči. A pokud jim k tomu nedáme příležitost, pak si dokážou pěkně vymýšlet. Zvlášť sangvinici.
Děti touží, aby jejich tatínek mohl něco udělat pro jejich kamarády.

Když jsme byli v Havířově druhý rok, požádala mne učitelka našeho Lukáše, zda bych mohl v její třídě vyprávět o Bibli a Ježíši Kristu.
Měl jsem z toho obavy. Byli to třeťáci. Jak se bude cítit Lukáš?
Už ve třídě jsem pozoroval, že vypadá spokojeně a v jeho obličeji byla zřetelná hrdost, že právě jeho táta, i když není učitel, učí něco, na co si paní učitelka sama netroufne...
Když vše skončilo, čekal jsem, co na to Lukáš. Když přišel domů, dokonce mne pochválil...

Ale nemusíme vždy učit ve škole. Vy, ženy, můžete třeba dětem upéct dobrou buchtu a dát svému dítěti tolik, aby se mohlo podělit. Spousta dětí má maminky, které připálí i čaj, natož aby pekly buchtu. Když se s nimi vaše ratolest podělí a pochlubí se, že to pekla jejich máma (nebo táta), určitě sklidí úspěch.

10. Naše dítě chce vědět, že na něho máme čas
Měli na vás vaši rodiče čas, když jste to potřebovali? A pokud ne, jak to na vás působilo? Chcete, aby vaše děti měly stejné pocity?Jistě, vy máte spoustu práce. Důležité práce. Ale může se stát, že kvůli tomu, že na své děti nemáte kvůli své práci čas, dojde k odcizení. Děti odejdou z domova a vám zůstane vaše důležitá práce. Jenže je při dnešní nezaměstnanosti ta práce tak jistá?
Nechci, aby vznikl dojem, že já na své děti mám vždy čas. I mé děti mnohokrát slyšely: „Teď nemám čas!“ Později jsem se naučil tomu, že jsme se spolu dohodli, za jak dlouho budu k dispozici...
Malé dítě nepochopí, že když mám služební jednání, nemohu z něj kdykoliv odejít. Starší to už pochopí.
Možná pomůže, když se dítěti věnujeme ve svém volném čase. Pak jeho potřeba být s námi bude na chvíli naplněna a jeho strádání nebude tak velké.

V otázce naplňování potřeb platí, že je lépe naplňovat všechny potřeby alespoň částečně, než některé více a některé vůbec.
Říká se, že domov důchodců je pomsta dětí rodičům za jesle. Myslím, že na tom něco je. Vzpomeňme si na to, až budeme mít chuť svému dítěti odpovědět: "Nemám čas!"

Važme si toho, že nás děti ještě potřebují. Ani se nenadějeme, a bude to naopak.