"Proč vlastně věříš v Boha?"

Tuto otázku jsem dostal už mnohokrát. Protože jsem svou víru nikdy netajil, snažil jsem se vždy odpovědět. Někdy jsem byl pochopen, někdy ne, což je celkem pochopitelné, protože víra je "nepřenositelná".

Vzpomínám si, jak se mne na vojně zeptal můj velitel: "Fürste, proč vy vlastně věříte v Boha?" V té chvíli a na tom místě jsem podobnou otázku nečekal.
Odpověděl jsem: "A proč vy vlastně v Boha nevěříte?"
"No to je snad přece jasné. Ne?" dostal jsem odpověď.
"Hm, když mně to jasné není. Proč?"
Po krátké odmlce jsem uslyšel: "Vždyť žádný Bůh není!"
"A jak to víte?" ptal jsem se dál. Pak jsem slyšel pár argumentů, které mne stejně nepřesvědčily..

Nedávno jsem na serveru Shekel.cz četl rozhovor s Tomášem Töpferem, mým oblíbeným hercem. David Fábry mu na závěr položil otázku: "Věříte v Hospodina?"
Pan Töpfer odpověděl: "Tak za prvé: Co je komu do toho. Židé mají jednu mimořádnou výsadu. Mohou s Hospodinem komunikovat přímo a ne prostřednictvím kněží. Je to komunikace intimní, takže za druhé: Do toho nikomu nic není. V tom se cítím být Židem."

V mládí jsem si myslel, že když budu mít dobré, silné a přesvědčivé argumenty, dokážu udělat z ateisty věřícího. Dnes už vím, že víra ani ateismus nejsou jen produktem a důsledkem pádných argumentů. Tahle oblast je formována také emocemi. Proto, když něco nechci, nepřesvědčí mne žádný argument.

Zeptáte-li se kamarádky mé ženy, proč udělala to nebo ono, možná od ní uslyšíte odpověď: "Protože se mi chtělo!" Myslím, že je to i nejvýstižnější a nejpoctivější odpověď na otázku z nadpisu. "Proč věřím? Protože se mi chce a protože pro to mám dostatek důvodů."
A pokud vám tahle odpověď nestačí, tak si ještě jednou přečtěte odpověď Tomáše Töpfera.