Velikonoční úvaha nad postýlkou

Byla to jedna z prvních letních horkých nocí roku 1987.  Stál jsem nad postýlkou syna,  který měl vysokou teplotu a silnou rýmu.  Občas se mi zdálo,  že nemůže dýchat.  Přemýšlel jsem, jak mu pomoci,  jenže nic kloudného mne nenapadalo. Tak jsem stál, hladil ho a v duchu se modlil.

Najednou se mi vybavila zvláštní scéna. Davy lidí volající něco v řeči, které jsem nerozuměl. Všichni se dívají jedním směrem. Tam uprostřed, visí na kříži Ježíš. A nad tou vřavou je v oblaku skrytý Bůh. Dívá se, jak umírá jeho Syn. Ví, že pokud nám chce dát šanci na věčný život, musí Kristovo utrpení nechat doznít až do konce.

Vtom mi došlo něco, co může dojít jen tomu, kdo má vlastní dítě. Často jsem slyšel: "Co je to za lásku, nechat zemřít vlastní dítě? Proč raději nezemřel sám?" Nad tou otázkou jsem často přemýšlel i já a myslel si totéž.
Jak jsem stál u postýlky, ve které se trápil můj nemocný syn, najednou jsem měl pocit, že začínám chápat velikost Boží lásky. Bůh se musel dívat na smrt nejbližší bytosti ve vesmíru. Jako by umíral on sám. Otec, Syn a Duch svatý jsou si tak blízko, že nám lidem splývají v jedinou bytost.

Na rozdíl ode mne mohl nebeský Otec říci: "Dost! Za to mi lidé nestojí. Nechám je vymřít a pak si stvořím nového člověka..."
Mohl to udělat, ale neudělal. Byla to právě láska k nám, která mu v tom zabránila. Nechal zemřít svého jediného syna, abych konečně pochopil, jak moc mne miluje. Jak moc miluje každého člověka. Jak mu odpovím na jeho lásku?

Napsáno pro Křesťanský magazín ČT2 odvysílaný 24.dubna 2011 (najdete na Křesťanský magazín )