Skončíš v pekle

Čas od času se tu na blogu setkávám s myšlenkou "křesťanského pekla". Proto si myslím, že je na místě otázka: "Opravdu bude Bůh trestat své odpůrce věčným trápením v pekelném ohni?"

Je pravda, že v Bibli jsou texty, které bez znalosti kontextu mohou vést k domnění, že věčné trápení je součást Božího plánu. Na druhé straně tu jsou skutečnosti, které bychom neměli opomíjet.

Co je po smrti?
Při čtení Bible bychom neměli přehlédnout zajímavé texty v knize Kazatel. A nemyslím teď na slavné známé věty: "Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat..." (Kazatel 3,1-8) Mám na mysli texty z 9.kapitoly této Šalamounovy knihy: "Živí totiž vědí, že zemrou, mrtví nevědí zhola nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta. Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly a nikdy se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje... Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš..." (Kazatel 9,5-6+10)

Jaroslav Achab Haidler velice vtipně shrnul židovský pohled na peklo slovy: "Židé peklo nemají. Jejich „šeol“ je totiž daleko více spíš prostorem, kde už nelze klást otázky, ani se doslechnout odpovědi – tedy cosi jako hrob." Peklo je místo, kde mrtví nemyslí, nepracují a také nic necítí. Když člověk umře, čas na hodinách jeho života se zastaví.

Když jsem tyto texty četl poprvé, položil jsem si otázku: "Když člověk nemůže myslet, protože mu nefunguje rozum, nemůže nic dělat, protože se jeho tělesné funkce zastavily a vlastně o tom, že nemyslí a má mrtvé tělo neví, protože nic necítí, mohu ještě mluvit o životě?" Nakonec jsem sám sobě musel odpovědět: "To není život, ale skutečná smrt!"

Jak rozumět termínu "věčné"
Další otázkou jsou ony texty, které hovoří o věčném ohni či věčném trápení. Nechci vás nyní zatěžovat odvolávkami na originální texty, které je možné přeložit i bez věčného trápení. Podívejme se na jeden text, který nám to ukáže i v našem rodném jazyce.
"Podobně jako oni i Sodoma, Gomora a okolní města se oddaly smilstvu, propadly zvrhlosti, a jsou nám výstražným příkladem trestu věčného ohně." (Juda 1,7)
"A takto Sodoma a Gomora a okolní města, která se stejně oddávala smilstvu a honila se za odlišným tělem, se uvádějí pro výstrahu a podstupují trest věčného ohně." (Jeruzalémská Bible)

Věřím, že se mnou budete souhlasit, když napíšu, že Sodoma a Gomora už dávno nehoří. Nehořela ani v době vzniku Judova dopisu. Přesto o nich napíše, že "podstupují trest věčného ohně". To je pádný biblický argument proti tvrzení, že každý, kdo odmítne Boha, skončí ve věčném trápení.

Jaký je biblický Bůh – Hospodin?

Když jsem se kdysi zabýval otázkou věčného trápení, objevil jsem argument, který mi stačil, abych něco takového, jako jsou věčně trvající muka v pekle, odmítl. Apoštol Jan napsal: "Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy." (1.Janův list 4,7-10)

Jan píše, že Bůh je láska. Ne, že Bůh má lásku, ale že JE láska. To je velice důležitý poznatek. Láska je základem Božího charakteru a jeho moci. Navíc, Jan ještě dodá: "Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce." (1.Janův list 4,18)

Jestliže je Bůh láska, pak si nedokážu představit, že by někoho věčně trápil. Láska taková není. Když apoštol Pavel definuje Boží lásku, píše:
"Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí,
láska se nevychloubá a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch,
nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv, láska vydrží,
láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne..." (1.Korintským 13,4-8)

Myšlenka věčného utrpení odsouzenců v pekle je v příkrém rozporu s touto definicí Boží lásky. Pokud je Bůh láska, pak mi můj rozum říká, že žádné nekončící utrpení v pekle nebude. Texty, které, podobně jako u Sodomy a Gomory, hovoří o věčném plameni, chtějí vyjádřit, že ten, kdo odmítne Boží nabídku věčného života jednou definitivně skončí smrtí, ze které už nebude návratu.

Kdyby bylo učení o věčném trápení v pekle pravdivé, pak bych o věčný život v nebi nestál. Protože, pokud bych měl žít s tím, že někdo z mých přátel odmítl Boha a zatímco já se "veselím v nebi", on se "věčně trápí v pekle", pak by se i mé nebe změnilo v peklo. Pak bych ani nemohl milovat Boha, protože by přestalo platit, že "Bůh je láska".

Ne, nechci dnes nikomu brát jeho víru v pekelná muka. Pokud to někomu vyhovuje, nemíním se s ním přít. Jen jsem chtěl ukázat, že to může být i jinak. Láska se totiž nikdy nedá vynutit násilím a zastrašováním. Láska se dá získat jen láskou.