Pavlův boj se zklamáním (Začalo to zklamáním 34)

Pavel si už pomalu zvyká na to, že díky závistivým Židům se v žádném městě nezdrží moc dlouho. Ale uvědomuje si, že Bůh mu dá vždy právě tolik času, kolik je třeba k založení alespoň malého sboru, který pak pokračuje v jeho započatém díle.

Spěšný odchod z Tesaloniky proto Pavel neprožívá nijak tragicky. Už se naučil brát věci tak, jak přicházejí. Mrzí ho, že se musel tak narychlo rozloučit s novými přáteli. Věří, že Jáson pochopí, proč ho tu noc raději nenavštívil. Kráčí noční krajinou a přemýšlí o tom, co ho čeká na dalším místě. Vlastně se už těší, až bude mít zase možnost kázat a diskutovat s každým, koho potká.

Své pocity později popíše slovy: "Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši." ⁽¹⁾

Po několika dnech se před Pavlem objevuje malé městečko Beroa. Zdejší Židé Pavla přijímají a rádi naslouchají jeho kázáním. Proti ostatním souvěrcům mají Židé v Beroji jednu velkou výhodu. Neznají předsudky, jen touží ještě lépe rozumět Písmům. Dělají si důkladné poznámky a po každém Pavlově kázání doma ověřují, zda je vše, co Pavel říká, v souladu s Mojžíšem a Proroky.

Také v Beroji vniká křesťanské společenství. Po předchozích zkušenostech klade Pavel velký důraz na to, aby místním křesťanům co nejrychleji důkladně vysvětlil základy křesťanství. Brzy se ukazuje, že to bylo velice moudré. Židé v Tesalonice se dověděli o Pavlově pobytu v Beroji a okamžitě se za ním vydávají, aby se pokusili mu jeho dobře se rozvíjející misii překazit.

Když se delegace z Tesaloniky objevuje v Beroji, Pavel na nic nečeká a s pomocí svých přátel ještě v noci opouští město a vydává se směrem k Aténám. Během cesty má dost času, aby přemýšlel a hodnotil svou dosavadní činnost. Ví, že Židé při své pečlivosti najdou způsob, jak se navzájem varovat před učením, které křesťané hlásají. Brzy už nebude snadné promlouvat v židovských synagógách.

Cesta do Atén je pro Pavla smutná. Je mu líto všech Židů, kteří jako berani odmítají přijmout Ježíše jako Mesiáše. Rád by svým krajanům pomohl najít spasení a stejnou radost z poznání Ježíše, jakou od svého obrácení sám prožívá. Jenže, když někdo nechce, je to horší, jak když nemůže.

Na Pavla doléhá zklamání z toho, jak málo krajanů přijímá Ježíše. Do těchto chmurných myšlenek se najednou v jeho mysli objeví vzpomínka na vidění, které dostal v Jeruzalémě. Viděl tehdy Ježíše, který mu řekl: "Nezdržuj se a rychle odejdi z Jeruzaléma. Tady tvé svědectví o mně nepřijmou." Snažil se svému Spasiteli oponovat: "Pane, tady jsem dával tvoje věrné věznit a bičovat v synagógách. Tady byla prolita první krev, krev tvého svědka Štěpána. Já byl při tom, souhlasil jsem s tím a hlídal jsem pláště těm, kdo ho kamenovali. Všichni to tu o mně vědí!" Ale Ježíš mu ještě jednou, daleko důrazněji, přikázal: "Jen jdi, protože tě pošlu k pohanům!" ⁽²⁾

Po zkušenostech, které udělal na této misi, Pavel začíná chápat, že jeho další cesta povede do krajin, ve kterých mnoho svých krajanů nepotká. Čeká ho cesta mezi pohany, mezi kterými bude potřebovat úplně jiné argumenty, aby obhájil svou víru, že Ježíš je zachránce celého světa. Pohany nezajímá, co o Mesiáši píšou židovská Písma. Jenže, jak svědčit lidem, kteří neví nic o stvoření světa, pádu Adama a Evy do hříchu, o Abrahamovi nebo o Mojžíšovi, to Pavel netuší. "Budu to umět?" ptá se sám sebe.

Duch svatý mu připomíná jeruzalémské vidění. Chce mu tak dodat novou naději. Na světě přece nejsou jen jeho krajané. Pohanů je daleko více než Židů. Pavlovi pomalu svítá. "Pokud se mi podaří najít účinný způsob misie mezi pohany", uvažuje, "církev poroste ještě rychleji, než doposud. Nakonec, byl jsi to ty, Pane, kdo mne poslal k pohanům! Tak mi nyní ukaž, co potřebují slyšet. Nauč mne, co jim mám říkat."

Pavel se pomalu blíží k Aténám. Už se nebojí, že nebude umět oslovit aténské vzdělance. Jejich filozofii studoval. Kdysi ji obdivoval a toužil po tom, aby ji mohl dobře poznat. Když se mu to podařilo, pochopil, že vlastně nemá zas tak moc co obdivovat. Díky svému vzdělání dobře zná slabá místa učení stoiků i epikurejců. On ale nechce spoléhat na své vzdělání a svou výřečnost. Raději očekává, že Ježíš splní zaslíbení, které dal svým posluchačům dlouho před tím, než odešel do nebe, domů ke svému otci: "Nedělejte si starosti s tím, jak a co budete mluvit, protože vám budou dána ta pravá slova v pravý čas. To nebudete mluvit vy, ale Duch vašeho Otce promluví skrze vás." ⁽³⁾

Pavlovo zklamání vytěsňuje z jeho mysli nová naděje. "Pane, chci být tvým nástrojem", modlí se Pavel, když v dálce zahlédne nádherně bílou Akropolis. "Spoléhám na tebe. Chci mluvit jen to, co mi ty sám zjevíš." Brzy nato už prochází jednou z aténských brán. Díky nové naději je teď plný očekávání toho, co přijde.
^{__________________________________________________________________________________________
(1)} Filip. 3,13+14;  ^(2¨Skutky 22,17-21; ⁽³⁾ Matouš 10,19