Sám na ostrově (Začalo to zklamáním 63)

Apoštol Jan už léta žije v Efezu. Přišel sem v době obléhání Jeruzaléma. Zařídil se tehdy podle Ježíšovy rady, kterou jim dal ještě před svým ukřižováním. Ptali se ho tehdy, jak to bude se zničením Jeruzalémského chrámu. Reagovali na jeho zmínku o tom, že z chrámu nezůstane kámen na kameni.

Ježíš ve své odpovědi popsal dobu, která bude předcházet zániku téhle dominanty hlavního židovského města. Připojil i varování: "Když pak uvidíte `znesvěcující ohavnost´, o níž je řeč u proroka Daniele, jak stojí na místě svatém – kdo čteš, rozuměj – tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor..." ⁽¹⁾

Když se o čtyřicet let později začne Ježíšova předpověď naplňovat, Jan opouští obležený Jeruzalém a zachraňuje si tím život. Nakonec se usazuje v Efezu a nachází tu nový domov. Teď, o dalších dvacet let později je váženým členem zdejšího sboru. Zvolili ho svým starším a tak se stará o to, aby jeho sbor i nadále zůstával živým společenstvím, kde se každý může cítit dobře.

Křesťané v Malé Asii mají od smrti císaře Nera klid. Nemusí se skrývat jako dřív.   Vše se ale mění, když se novým císařem stává Domitian. Povídá se o něm, že Ježíšovy následovníky nemá moc v lásce. Židé, kteří se stále nehodlají smířit s rozmachem křesťanství, toho využijí a obviní apoštola Jana z šíření pobuřujících bludů.

Jan je předvolán před císaře. Když židé přednesou svá obvinění, apoštol je v klidu vyvrací. Mluví tak jasně, že všem v soudní síni musí být jasná jeho nevina. Císař přesto vynáší rozsudek smrti. Jan má svůj život ukončit v kotli s vařícím olejem. Když je do něho skutečně hozen, Bůh ho zázračně zachrání. Jan prožívá podobnou zkušenost, jako tři mladí muži, které kdysi dávno nechal král Nebúkadnesar vhodit do rozpálené pece.

Jenže Domitian není Nebúkadnesar. Ani tento zázrak císaře neobměkčí. Přestože je Jan již stařec, císař ho posílá na nucené práce. Má pracovat v solných dolech na ostrově Patmos. "Život mezi trestanci," říká si císař, "mu ty bláznivé řeči vyžene z hlavy. A pokud ne, tak už se odtamtud nikdy nevrátí."

Apoštol je pak spolu s dalšími trestanci okamžitě odeslán na tento malý ostrůvek v Egejském moři. Se svou rozlohou necelých čtyřicet čtverečních kilometrů je zajímavý jen tím, že jsou na něm solné doly, ve kterých trestanci v nelidských podmínkách dolují sůl. Málo kdo tu díky solnému prachu přežije delší dobu.

Tohle místo se  Janovi nezdá zrovna nejvhodnější k tomu, aby se tu mohl setkávat se svým Pánem. Cítí se tu opuštěný a ve svých myšlenkách se často vrací do Efezu. Vzpomíná na své blízké a přemýšlí, jak se jim asi vede. Doufá, že jsou na tom lépe než on.

Po několika dnech už má Jan své místo, kam chodí rozjímat. Jednou v sobotu sedí na svém místě a protože je jasno, vidí v dáli pobřeží Malé Asie. "Právě teď," uvažuje, se v mém efezském sboru schází k bohoslužbě. Jak rád bych byl s nimi. Jak rád bych si poslechl jejich zpěv i jejich nové zkušenosti s Ježíšem. Uvidím je ještě někdy?"

Z těchto melancholických úvah ho najednou vyruší zvláštní obraz, který se zjeví na obloze. Dívá se, co se to děje, když najednou uslyší hlas: "Co vidíš, napiš do knihy a pošli sedmi církvím: do Efezu, do Smyrny, do Pergama, do Thyatir, do Sard, do Filadelfie a do Laodikeje." ⁽²⁾

Ten hlas je mu povědomý. Kdyby nebyl ve vyhnanství, ale v Jeruzalémě, tak by řekl, že je to Ježíš. Otáčí se, aby zjistil, kdo našel jeho soukromou svatyni. Večer si pak do svého deníku zapisuje: "Obrátil jsem se, abych viděl, kdo se mnou mluví. A když jsem se ohlédl, spatřil jsem sedm zlatých svícnů; uprostřed těch svícnů někdo jako Syn člověka, oděný řízou až na zem, a na prsou zlatý pás. Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plamen ohně; jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni a jeho hlas jako hukot příboje. V pravici držel sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč; jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle.
Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on na mne vložil svou pravici a řekl: ´Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu. Napiš tedy, co jsi viděl - to, co jest, i to, co se má stát potom. Tajemství těch sedmi hvězd, které jsi viděl v mé pravici, i těch sedmi zlatých svícnů: Sedm hvězd jsou andělé sedmi církví, a sedm svícnů je sedm církví.´" ⁽³⁾

Jan, přestože je ve vyhnanství na nucených pracích, prožívá nejkrásnější období svého života. "Už tu nejsem sám," raduje se, "Ježíš slyšel mou modlitbu a našel mne!" Apoštol se od té soboty s Ježíšem setkává pravidelně. Vše, co vidí a slyší, poctivě zapisuje. Ví, že tyto dopisy od Ježíše povzbudí všechny křesťany, kteří je jednou budou číst.
^{_______________________________________________________________________________________________________________ (1)}Matouš 24,15-16; ⁽²⁾Zjevení 1,11; ⁽³⁾Zjevení 1,12-20;