Víra v době ateismu?

"Křesťanská víra je jen  taková berlička,  kterou silný člověk nepotřebuje. Je dobrá jen pro slabochy, pro lidi s nižším IQ, kteří se o sebe nejsou schopni postarat a potřebuji někoho, kdo by jim organizoval život!"

Taková vyjádření jsem už slyšel mnohokrát. A nemohu říci, že by to vždy bylo říkáno ve zlém. Poprvé jsem něco podobného slyšel na ještě základní škole od mé třídní učitelky, která mne měla ráda a bála se o mou budoucnost. Říkala mi, že si zpackám život.

Většinou ale podobná slova nebývala řečena v dobrém. Někdy mne měla zesměšnit, jindy urazit. Lhal bych, kdybych tvrdil, že se mne tyto útoky nikdy nedotkly. Mnohokrát jsem uvažoval, zda je mi to třeba, zda by nebylo lepší se vykašlat na vztah s Bohem a žít tak, jako ti, co se do mne kvůli mé víře neustále naváží.

O tom, jak vidím přirovnání víry k berličce, jsem psal v únoru loňského roku (Vážím si Berle). Dnes chci víru přirovnat k rezervě, kterou už sedmý rok vozím ve svém autě. Mám auto na LPG a nádrž je na místě rezervy, kterou proto musím mít v zavazadlovém prostoru, takže mi rezeva občas komplikuje život... Znám lidi, kteří podobný problém vyřešili tak, že v autě rezervu a ani soupravu na opravu defektů nevozí. Je to jejich volba. Já rozervu v autě vozím, při defektu jsem to už několikrát ocenil.

Podobně se dívám i na svou víru. Občas mi komplikuje život a míval jsem dokonce pocit, že by mi bez ní bylo líp. Pak jsem zažil situace, kdy mi právě víra pomohla překonat kritické situace. Od té doby je víra takovou mou životní rezervou, která se pro mne stala samozřejmostí. Vím, že když bude třeba, tak mne zase podrží. Proto ji mám stále s sebou. Můj život s ní je klidnější a spokojenější.