Bůh je štědrý

Vyrůstal jsem v početné rodině. Měl jsem dva starší bratry a pak jednoho mladšího a ještě sestru. Táta byl věčně na cestách a tak jsme byli zvyklí pomáhat mámě se vším, co bylo třeba.

Práci jsme měli rozdělenou, takže nedocházelo k tomu, že by se jeden předřel, zatímco by druzí lenošili. Maminka nás jednotlivé domácí dovednosti učila postupně, vždy úměrně našemu věku. Naučil jsem se vysávat, vytírat podlahu, pověsit prádlo, uvařit jednoduché jídlo, umýt po sobě nádobí i vynést odpadky.

Nemohu říci, že bych se na tyto práce nějak moc těšil. Ale protože doma dělali všichni, tak mi to nikdy nevadilo. Maminčino úsilí jsem nejvíc ocenil až v době, kdy už jsem byl ženatý a měl malého syna. Manželka tehdy onemocněla a já dostal od obvodního lékaře "paragraf" na ošetřování syna i manželky.

Čtrnáct dnů jsem se staral o chod celé domácnosti. Nevím, jak by to dopadlo, kdybych neměl maminčinu školu. Ale i tak jsem se těšil, až si zase budu moct jít odpočinout do práce. Od té doby nemám rád termín "mateřská dovolená". Vyzkoušel jsem si jí dva týdny a úplně mi to stačilo.

Je zajímavé, že podobně by to mělo fungovat i v "Boží rodině", kterou na naší zemi představuje církev a její jednotlivé sbory - farnosti. I zde bychom se měli podělit o jednotlivé úkoly a povinnosti, které vyplývají z fungování takového společenství.

Co vše potřebuje církev ke svému životu i k tomu, aby mohla sloužit společnosti? Je toho hodně.

Uvnitř církve je třeba zorganizovat bohoslužby, pomoc těm, kteří se ocitnou v nouzi a vše další, co je potřebné k životu společenství.Přitom by církev neměla žít jen sama pro sebe. I mimo ni žije spousta chudáků, kteří si neumí poradit se svým životem. Křesťan by neměl obejít nikoho, komu může nějak pomoci.

Ježíš jednou dostal zajímavou otázku, které předcházel trochu jiný dotaz. Lukáš to ve svém evangeliu zaznamenal takto: Jeden z učitelů zákona chtěl přivést Ježíše do úzkých a zeptal se ho: "Mistře, co mám dělat, abych si zajistil věčný život?"
Ježíš mu odpověděl otázkou: "Co o tom říká Mojžíšův zákon? Co tam čteš?"
Muž na to uvedl slova ze Zákona: "Miluj Pána Boha z celého srdce, z celé duše, vší silou a celým rozumem, a svého bližního miluj tak, jako miluješ sebe."
"Správně," řekl Ježíš, "řiď se podle toho a přijdeš do nebe."
Zákoník se však nechtěl tak lehce vzdát a proto se ještě zeptal: "A kdo je můj bližní?"
Nato mu Ježíš vyprávěl následující příběh:
"Jeden muž se vydal z Jeruzaléma do Jericha. Cestou ho přepadli lupiči, okradli, zbili a polomrtvého nechali ležet.
Šel kolem kněz, uviděl zraněného, ale vyhnul se mu. I jeden chrámový sluha šel okolo, ale ani ten mu neposkytl pomoc.
Nakonec přišel jeden muž ze Samaří. Když uviděl zraněného, bylo mu ho líto. Zapomněl na starou nenávist mezi Židy a Samaritány, ošetřil přepadeného a ovázal mu rány. Pak ho posadil na svého mezka, zavezl do hostince a tam o něho pečoval. Druhého dne dal hostinskému dva stříbrňáky s prosbou: ´Věnuj mu potřebnou péči, a kdyby tě to stálo víc, než jsem ti dal, vyrovnám se s tebou, až pojedu zpátky.´"
"Co myslíš," zeptal se Ježíš, "který z těch tří se zachoval k tomu přepadenému jako bližní?"
Učitel zákona odpověděl: "Ten, který mu pomohl."
Ježíš na to řekl: "Jdi a jednej také tak." (Lukáš 10,25-37)

Okolo nás je mnoho "zraněných a přepadených", kteří čekají na to, až potkají někoho, kdo se k nim zachová jako "bližní".

Možná vás nyní napadla stejná otázka, jako kdysi mne. "Je možné pomoci všem potřebným?" Ještě než se podíváme na to, zda je možné splnit tento úkol, který nám Bůh dává, chci vzpomenout příběh, který před časem koloval na internetu.

Jednou ráno je mořský břeh posetý spoustou hvězdic, které noční bouře vyplavila na pláž. Všiml si toho malý chlapec. Ví, že zemřou, když se včas nedostanou zpět do moře. A tak jednu po druhé hází do vln.
Muž, který jde okolo, mu říká: "Podívej se, kolik jich tu je. Stejně všechny nezachráníš! Myslíš, že to, co děláš, má smysl?
Chlapec se na chvíli zastavil, podíval se na hvězdici, kterou zrovna držel v ruce a řekl: "Tak pro tuhle to určitě smysl má!"
Pak v té záchranné misi pokračovali oba dva, protože kolemjdoucí muž pochopil, že může také pomoct.

Když Ježíš odcházel do nebe, dal svým následovníkům nesnadný úkol. V závěru Matoušova evangelia můžeme číst: Jedenáct apoštolů šlo do Galileje, na horu, kterou Ježíš určil jako místo setkání. Tam ho uviděli, klaněli se mu, ale někteří pochybovali, že je to skutečně on.
Ježíš jim řekl: "Je mi dána všechna moc na nebi i na zemi. Proto jděte a získávejte mi následovníky ve všech národech, křtěte je ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého. Veďte tyto nové učedníky k tomu, aby poslouchali všechny příkazy, které jsem vám dal. A spoléhejte na to, že já jsem vždy s vámi až do konce světa." (Matouš 28,16-20)

Můžeme tento úkol vůbec splnit? Máme na to dost schopností, sil a také prostředků? Podobnou otázku si kladli Ježíšovi učedníci. Pak si ale vzpomněli na to, jak jim slíbil, že po svém odchodu dostanou zvláštní sílu, kterou jim dá Duch svatý. Měli zůstat v Jeruzalémě a společně se modlit za naplnění tohoto Ježíšova slibu.

Lukáš v knize Skutky apoštolů napsal: Padesát dní po velikonocích začaly letnice, svátek vděčnosti za úrodu. Kristovi následovníci se opět shromáždili. Náhle se ozval zvláštní zvuk, jako by celým domem provanul silný vítr. Tu se jim objevil plápolající oheň, který se rozdělil a hořel nad každým z nich. A všichni byli naplněni Duchem svatým. Projevilo se to tím, že získali schopnost mluvit cizími jazyky, které předtím neovládali. (Skutky 2,1-4)

Učedníci se dočkali. Konečně dostali moc, kterou jim slíbil jejich učitel. Dostali zázračnou schopnost. Tím to ale nekončí.
Lukáš pokračuje ve svém vyprávění: V Jeruzalémě byli na svátky zbožní židé, kteří jinak žili mimo Palestinu v různých zemích a národech. Ten zvláštní zvuk přilákal zástup těchto poutníků, a oni teď naslouchali učedníkům. Přitom každý slyšel, že mluví jeho rodným jazykem. To je velice překvapilo a vzrušeně o tom hovořili: "Vždyť je známe, to jsou přece samí prostí Galilejci! A každý z nás je slyší ve svém rodném jazyce! Mluví o tom, že Bůh udělal něco velikého."
Mezi posluchači byli Partové, Médové, Elamité, Mezopotámci, Judejci, lidé z Kapadokie, od Černého moře a z Malé Asie, z Frýgie, Pamfýlie, z Egypta, Lybie, z Říma, Kréty i Arábie, rození židé i na židovskou víru obrácení pohané. Ptali se mezi sebou: "Co se to děje?"
Ale někteří se tomu smáli a říkali: "Vždyť jsou opilí!" (Skutky 2,5-13)

V biblické knize Skutky apoštolů se dočteme, jak vše skončilo. Petr spolu s dalšími apoštoly vysvětlil, že to vše je projev Boží moci, kterou dostali od Ducha svatého. Pak jim připomenul Ježíšovu smrt i jeho vzkříšení. Vyprávěl o tom, že ten vzkříšený Ježíš je Židy dlouho očekávaný Mesiáš. Před pár dny odešel zpět do nebe, kde je jeho domov. Jednou se ale vrátí, aby své království rozšířil i na naši zemi. Petr pak své posluchače vyzval, aby litovali svých hříchů a přijali Ježíše jako svého Zachránce a Spasitele.

Lukáš pak ve své kronice zapsal: "Ti, kteří Petra poslechli, byli nakonec pokřtěni. Toho dne se k Ježíšovým následovníkům připojilo okolo tří tisíc lidí.
Všichni chtěli slyšet od apoštolů ještě více. Bývali rádi pohromadě, společně stolovali, lámali chléb na památku Kristovy poslední večeře a modlili se." (Skutky 2,41+42)

Bůh si nepřál, aby jeho následovníci žili každý sám pro sebe. Chtěl, aby si navzájem pomáhali. Proto toho dne založil společenství, kterému dnes říkáme církev. A prosím, nedávejme teď před tento termín ani za něj žádné další slovo, protože to byla církev. Nebyli to adventisté, katolíci nebo evangelíci. Byli to Ježíšovi učedníci, prostě kristovci.

Otázkou ale je, zda Bůh pomáhá stejně i dnes. Stará se i dnes, aby nám nechybělo, co bychom potřebovali ke splnění úkolů, před které nás staví jako jednotlivce i jako křesťanské společenství? Dovolím si ještě jednou připomenout Ježíšova slova: "A spoléhejte na to, že já jsem vždy s vámi až do konce světa." (Matouš 28,16-20) Ježíš slíbil, že bude s námi.

Na jiném místě říká, že jeho následovníky budou provázet zázračná znamení: "Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je." (Marek 16,17-18)

V době letnic bylo potřeba, aby hosté, kteří navštívili Jeruzalémské náboženské slavnosti rozuměli kázání učedníků o zaslíbeném Mesiáši. Bůh proto propůjčil svým služebníkům dar mluvit cizími jazyky.

Apoštol Pavel prožil zase jinou zkušenost. Jeho loď ztroskotala na Maltě. Všichni se jako zázrakem zachránili. Lukáš o tom později v kronice Skutků apoštolů napsal: Když Pavel nasbíral náruč chrastí a přiložil na oheň, zakousla se mu do ruky zmije, která prchala před žárem. Jakmile domorodci uviděli, že mu visí na ruce had, říkali si mezi sebou: "Ten člověk je určitě vrah. I když se zachránil z moře, bohyně odplaty nedovolila, aby zůstal na živu."
Ale Pavel setřásl hada do ohně a nic zlého se mu nestalo. Oni čekali, že oteče nebo že najednou padne mrtev.
Když to však dlouho trvalo a viděli, že se s ním nic neděje, začali naopak říkat, že je to nějaký bůh. (Skutky 28,3-6) Apoštol Pavel zažil naplnění Ježíšova slibu. Díky tomuto zázraku na Maltě vzniklo nové křesťanské společenství.

Bůh své církvi dává i dnes vše, co potřebuje k naplnění svého poslání.

Vzpomínám na chvíli, kdy nám náhle zemřel dirigent pěveckého sboru, který zpíval i na svatbách a pohřbech. Hledali jsme za něho náhradu, ale nikoho jsme nenašli.
Začali jsme se modlit, aby Bůh dal někomu "dar dirigování". O čtrnáct dnů později nám jedna členka našeho sborového společenství oznámila, že ji Bůh vyzval, aby se této práce ujala. Nikdy dřív nedirigovala. Přesto svou novou roli rychle zvládla a diriguje dodnes.

Apoštol Pavel přirovnává církev k lidskému tělu, ve kterém každý z nás tvoří jednotlivé buňky. Ježíš, který je hlavou tohoto těla, dává prostřednictvím Ducha svatého obdarování, která jsou potřebná k tomu, aby tělo mohlo zdravě žít a plnit vše, co se od něho očekává. V dopise do Korintu apoštol píše: "A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení.
Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc činit divy? Mají všichni dar uzdravovat? Mají všichni schopnost mluvit ve vytržení rozličnými jazyky? Dovedou je všichni vykládat?
Usilujte o vyšší dary!
A ukážu vám ještě mnohem vzácnější cestu..." (1. Korintským 12,28-31)

Bůh po nás nechce nic, co nejsme schopni s pomocí Ducha svatého uskutečnit. Někdy využívá naše nadání, jindy dává schopnosti, které jsme dřív neměli.

Mohu nějak poznat, že mám obdarování, které Bible nazývá "duchovním darem"? Co je tou vzácnější cestou, o které hovoří Pavel? Sám hned odpovídá: "Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon." (1. Korintským 13,1)

Pokud mne obdaruje Duch svatý, pak mi dává takové schopnosti, které vedou k jednotě celého "těla církve". Mé nitro plní svou láskou. Učí mne milovat lidi v církvi i mimo ni. Učí mne milovat láskou, která není sobecká.

V souvislosti s Boží štědrostí Pavel píše: "Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.
Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená.
To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce. (1. Korintským 12,7-11)
Bůh není lakomý. Rozdává schopnosti, které potřebujeme k tomu, abychom splnili úkoly, kterými nás pověřil. Od nás očekává, že mu dovolíme, aby sám vybral schopnost, kterou nás obdaří. A když ji od něho dostaneme, měli bychom jí sloužit lidem v našem okolí.

Bůh je štědrý. Má v zásobě dostatek všeho, co naše společenství potřebuje k dalšímu růstu. Proto není závislý na těch, kdo jsou schopní, ale potřebuje ty, kteří jsou ochotní. Duch svatý totiž z ochotných dělá i schopné. Schopné, kteří ví, že vše, co mají, mají díky Boží štědrosti.

První díl seriálu "Co když Bible nelže?" najdete zde. Další ve stejnojmenné rubrice.