Pohlednice z nebe

Kamarádka Jana měla doma celou sbírku pohlednic z Kanady. Posílal jí je táta, kterého v životě neviděla. Utekl narychlo před trestem za "protistátní činnost". Doma nechal svou snoubenku. Netušil, že s ním čeká dítě.

Delší dobu se neozýval, protože ani jeho cesta z utečeneckého tábora v Rakousku do Kanady nebyla snadná. Když zjistil, že s ním jeho milá čeká dítě, byla už Jana na světě. Snažil se svou dceru i s její mámou dostat prostřednictvím Červeného kříže do Kanady, ale marně. Jednání uvázlo na tom, že nebyli manželé.

A tak své milé alespoň posílal nějaké peníze a pozdravy. Když si našla nového muže, posílal pohlednice Janě, která je pečlivě sbírala a těmi nejhezčími měla polepenou celou stěnu svého pokoje. "Jednou se tam podívám", říkala mi, když jsme je spolu jednou prohlíželi. "Jednou budu bydlet se svým tátou. Už se na něho těším."

Tím, že se chce jednou podívat do Kanady za svým tátou, se Jana nikdy netajila. Věděl to o ní každý. Nikdo z nás tomu ale nevěřil. Dostat se v té době na západ nebylo vůbec snadné.

Jana vyrostla, dospěla a pak si vzala Pepu. Mysleli jsme si, že ji její sen o Kanadě konečně opustil. Mýlili jsme se. Její známá, která měla strýčka na ministerstvu, Janě a jejímu manželovi zařídila povolení na dovolenou v Jugoslávii. Vědělo o tom jen pár nejbližších přátel, se kterými se před svým odjezdem rozloučila.

V Jugoslávii už na ni čekal táta. Přiletěl na malé sportovní letiště půjčeným letadlem a Jana s Pepou se ani nestihli vykoupat v moři. Tím malým letadlem se dostali do Itálie a pak už těmi většími cestovali do Kanady. Janě se splnil její dětský sen. Konečně byla s tátou a mohla se podívat na místa, která znala jen z pohlednic, na kterých jí tatínek posílal své pozdravy.

I v Bibli, které je věnován seriál "Co když Bible nelže?", můžeme najít spoustu fotografií, na kterých nám posílá pozdravy náš nebeský Otec. Rád bych se s vámi podělil o ty, které jsou podle mne nejkrásnější.

1. pohlednice:    Hlavní město Jeruzalém
Nejdříve se podíváme, jak vypadá hlavní město Božího království. Je to také místo, kde bydlí náš nebeský otec. Janovi tento obraz ukázal Bůh ve vidění, když byl pro svou víru ve vyhnanství na ostrově Patmos.

Jan popisuje Nový Jeruzalém takto: "Město mělo mohutné a vysoké hradby, dvanáct bran střežených dvanácti anděly a na branách napsaná jména dvanácti pokolení synů Izraele. Tři brány byly na východ, tři brány na sever, tři brány na jih a tři brány na západ. A hradby města byly postaveny na dvanácti základních kamenech a na nich bylo dvanáct jmen dvanácti apoštolů Beránkových.
Ten, který se mnou mluvil, měl zlatou míru, aby změřil město i jeho brány a hradby. Město je vystaveno do čtverce: jeho délka je stejná jako šířka. Změřil to město, a bylo to dvanáct tisíc měr. Jeho délka, šířka i výška jsou stejné. Změřil i hradbu, a bylo to sto čtyřicet čtyři loket lidskou mírou, kterou použil anděl.
Hradby jsou postaveny z jaspisu a město je z ryzího zlata, zářícího jako křišťál. Základy hradeb toho města jsou samý drahokam: první základní kámen je jaspis, druhý safír, třetí chalcedon, čtvrtý smaragd, pátý sardonyx, šestý karneol, sedmý chrysolit, osmý beryl, devátý topas, desátý chrysopras, jedenáctý hyacint a dvanáctý ametyst.
A dvanáct bran je z dvanácti perel, každá z jediné perly. A náměstí toho města je z ryzího zlata jako z průzračného křišťálu.
Avšak chrám jsem v něm nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek." (Zjevení 21,12-22)

Umím si představit Jana, který vidí nádherné město. Nejraději by se do něho hned nastěhuje. Pak ho ale Bůh zase postaví do reality s prosbou, aby popsal to, co viděl.

Jan sedl je stolu, vytáhl pero a pergamen a začíná psát. Bůh mu ukázal zářivé město, které bylo postaveno z těch nejdražších materiálů, jaké Jan znal. Jeho rozměry byly nepředstavitelné. Délka, šířka i výška byly minimálně 1 488 km.

Což o to, délka a šířka by nebyly problém. Ale ta výška? Současná nejvyšší budova světa v Dubaji má výšku jen 828 m. Kdybychom chtěli, aby tahle Dubajská chlouba dosáhla výšky Nového Jeruzaléma, museli bychom na ni přistavět ještě 1796 stejných mrakodrapů.

Kdybych žil v době Jana, asi by mne na této pohlednici hlavního města Božího království zaujala ještě jedna důležitá drobnost – vysoké a pevné hradby. V té době to byl symbol bezpečí.

Když čtu o tom, z čeho je město postaveno, nedá mi to, abych nevzpomněl jednu židovskou anekdotu: Bohatý Kohn, který přestoupil na křesťanství, umírá. Prosí: "Bože, dovol mi, abych si něco z toho, co jsem tu díky své poctivé práci získal, vzal s sebou."Hospodin se na chvíli zamyslí a pak řekne: "Kohn, to mají zvláštní přání. Ale dobře. Můžou si s sebou něco vzít, ale jen tolik, kolik se jim vejde do tvého kufříku."
Kohn poděkuje a Hospodin se vzdálí. Pak si boháč nechá vyrobit zlaté cihly na míru. Tak, aby přesně vyplnily prostor jeho kufříku. Pak spokojeně zemřel. Když procházel bránou Nového Jeruzaléma, svatý Petr se ho ptá: "Kohn, můžou mi říct, na co sem vláčejí dlažební kostky?"

Mám tuhle anekdotu rád. S humorem ukazuje na to, jak bláhové je obětovat život sháněním "dlažebních kostek".

2.pohlednice: Příroda
Druhá pohlednice nám dovolí nakouknout do přírody, která bude obklopovat hlavní město: "Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu.
Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě.
Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu..., neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře." (Izaiáš 11,6-9)

Tuto pohlednici jsem velice rád jako dítě. Těšil jsem se na to, až se nebudu muset bát sousedovic psa a nebudou mne píchat včely a vosy.

Dnes se mi na tomto obrázku víc líbí myšlenka absence všeho zla i jakékoliv zkázy. Protože obojího jsem už užil ažaž.

3. pohlednice:    Vztahy mezi lidmi a práce
Jaké budou vztahy mezi obyvateli Božího království? Bude tam soupeření? Budou tam policisté řešit krádeže a další trestnou činnost? Bůh nám posílá pohlednici, na které říká: "Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi...
Vystavějí domy a usadí se v nich, vysázejí vinice a budou jíst jejich plody. Nebudou stavět, aby se tam usadil jiný, nebudou sázet, aby z toho jedl jiný. Dny mého lidu budou jako dny stromu. Co svýma rukama vytvoří, to moji vyvolení sami spotřebují. Nebudou se namáhat nadarmo a nebudou rodit pro náhlý zánik..." (Izaiáš 65,17-25)

Je to už hodně dávno, co jsem dělal projektanta. Náš šéf nám vždy rozdal práci a pak si ve své kanceláři maloval modely svých letadýlek. Když jsme mu odevzdali hotový projekt, napsal k němu dodatek, který obsahoval počet hodin, které na něm byly odpracovány. K těm našim přidal ještě ty "své". Takže, když jsem na projektu pracoval sto hodin, on k těm mým hodinám připsal ještě dalších sto hodin za sebe. Přitom to jediné, co na projektu udělal, byl tento "výkaz práce!.

Jsem rád, že v Božím království už něco takového nebude. Když si někdo něco zasadí na zahrádce, tak si to také sklidí. Nepřitáhnou třeba Turci nebo Tataři a nesklidí to za něj.

Pokud si postavím dům, nesebere mi ho exekutor. Budu v něm bydlet já a mí nejbližší. Nebudou se opakovat příběhy, kdy se někdo celý život dřel, aby si postavil střechu nad hlavou a pak přišel někdo silnější, kdo toho slabšího vyhnal a zabral jeho celoživotní dílo.

Z tohoto textu také vyplývá, co asi nepotěší lenochy. V Božím království budeme pracovat. Bude to ale práce, která má smysl. Neb bude to nic podobného tomu, co jsem jednou prožil na vojně. Naštval jsem svého velitele, a tak jsem musel půl dne převážet na kolečkách hromadu písku o deset metrů dál, abych ji odpoledne zase převážel zpátky. Léčil si ta na mně své pochroumané sebevědomí.

Třetí pohlednice nás přivádí do prostředí, kde budeme mít bezpečný domov a práce bude konečně tím, na co se budeme těšit.

4. pohlednice:    Porozumění
Čtvrtá pohlednice mi dělá obzvlášť radost. Patřím k lidem, kteří nemají "dar jazyků". Dorozumím se pouze česky. Proto se těším na chvíli, kdy se stane skutečností to, co je v knize proroka Izaiáše popsáno slova: "Nespatříš... jazyka, jemuž rozumět nelze." (Izaiáš 33,19)

Myslím si ale, že tím není řečeno jen to, že v Božím království už nebudeme potřebovat tlumočníky. Stále jasněji v tom vidím ještě jeden rozměr. V Božím království si budou rozumět nejen partneři v manželství, ale také si budou rozumět rodiče se svými dětmi. Naše komunikace nebude narážet na žádné bariéry.

Mám rád svou manželku a vím, že ona zase miluje mne. I když se oba dva snažíme, občas si nerozumíme, přestože mluvíme stejným jazykem. Je z toho pak zbytečná bolest a trápení na obou stranách. Až spolu jednou budeme bydlet v nebi, už nám nic podobného hrozit nebude.

5. pohlednice:    Poražená smrt
K mé práci patří i služba pozůstalým na pohřbech. Mohu jim připomínat Boží zaslíbení, která zmírňují jejich bolest. Jedním z textů je ten, který tvoří pátou pohlednici, kterou nám z Božího království posílá samotný král: "A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo..." (Zjevení 21,4)

Zatím žijeme na světě, kde každý z nás jednou podlehne smrti. To se ale změní. Apoštol Pavel píše: "Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu.
Toto vám říkáme podle slova Páně: My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme. Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem.
Těmito slovy se vzájemně potěšujte." (1. Tesalonickým 4,13-18)

Tato slova cituji často právě na pohřbech. Když jsem je četl na pohřbu mého bratra, poprvé jsem na vlastní kůži pocítil, jak mne právě toto vědomí potěšuje.

V Božím království už nebude smrt, bolest a nářek. Zlo i smrt budou jednou provždy a definitivně poraženy. V nebi už pro ně nebude místo.

6. pohlednice:    Soucitný Bůh
Jako poslední jsem nechal pohlednici, kterou mám nejraději. Ukazuje totiž velice důležitou součást Boží povahy: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi a setře jim každou slzu s očí. (Zjevení 21,3-4)

Vzpomínám si na chvíli, kdy mi maminka ošetřovala mé zranění. Hráli jsme s kluky fotbal na škvárovém hřišti a já spadl. Z podřené kůže mi vytahovala pinzetou drobné kousky škváry a plakal jsem bolestí. Nakonec vše potřela desinfekcí, objala mne a řekla, že mne má ráda. Pak mi ještě utřela slzy, které mi tekly po tváři a dala mi pusu.

Představuji si, že něco podobného prožiji první den v Božím království. Bůh mne obejme, přivítá doma a setře poslední slzy, které potečou po mé tváři.

V nebi už plakat nebudeme. Zlo bude jednou provždy vymazáno z celého vesmíru a Bůh, náš Stvořitel a Zachránce bude bydlet s námi.

Tak tyhle pohlednice z nebe zdobí stěnu mého srdce. Často si je prohlížím a těším se na chvíli, kdy to vše spatřím na vlastní oči.
Můžete se mi smát a nemusíte mi věřit, ale já vím, že se tam jednou podívám. Už se nemohu dočkat, až jednou ze dvanácti bran vstoupím do Zlatého města – do nového Jeruzaléma – kde se setkám se spoustou těch, kteří už teď čekají v hrobě na své vzkříšení. Těším se, že se v tomto krásném městě, kde nebude hřích a zlo, setkám s Ježíšem. Jen díky němu se už teď mohu těšit, že to vše, co zatím vidím jen na pohlednicích, bude brzy realitou.
Jednou se tam podívám, jednou budu bydlet se svým nebeským tátou a moc se na to těším.

První díl seriálu "Co když Bible nelže?" najdete zde, ostatní ve stejnojmenné rubrice.