Loupal jsem cibuli, krájel ji, dusil a postupně přidával nakrájené plátky papriky a nakonec naše domácí rajčátka, která jsem před nakrájením oloupal. Zabralo mi to celou neděli. Když jsem večer viděl sedmdesát zavařovacích sklenic plných hotového leča, měl jsem příjemný pocit.
O pár dnů později k nám přijeli rodiče. Manželka se jich ptala: "Mohu vám udělat lečo? Je dobré, dělala jsem ho z našich rajčat!" V té chvíli jsem se naštval. Lečo je přece výsledek mé práce! A ona řekne: "Dělala jsem ho..."
Raději nebudu prozrazovat, jak dlouho jsem s ní pak nemluvil. Když jsme to téma nakonec otevřeli, řekla: "Miláčku, jsme přece jedno tělo, copak to nechápeš?" Dnes už se tomu smějeme, ale tehdy mi do smíchu nebylo. Měl jsem pocit, že mne okradla o mé zásluhy.
Apoštol Pavel píše, že se chce chlubit jen tím, co skrze něho udělal Ježíš. Pak ale pokračuje dál: "Neodvážil bych se totiž mluvit o něčem, co by nevykonal Kristus skrze mne, slovem i skutkem, v moci znamení a divů, v moci Ducha, aby pohané přijali evangelium. Tak jsem celý okruh od Jeruzaléma až po Illyrii naplnil Kristovým evangeliem.
Zakládám si na tom, že kážu evangelium tam, kde o Kristu ještě neslyšeli; nechci stavět na cizím základu, ale jak je psáno: `Ti, jimž nebylo o něm zvěstováno, uvidí a ti, kteří neslyšeli, pochopí. ́ To mi také mnohokrát zabránilo, abych k vám přišel." (Římanům 15,18-22)
Apoštol se odmítá "chlubit cizím peřím". Znovu připomíná, co skrze něho udělal Ježíš. Připomíná, že vždy pracoval tam, kde před ním žádný křesťanský misionář nebyl. Nechce totiž nikomu upírat jeho zásluhy.
Pavel ze sebe nedělá dokonalého. Stále má občas chuť připomenout druhým své zásluhy i svůj nadstandardní vztah s Pánem vesmíru. V této souvislosti mne zaujala jeho slova, která napsal křesťanům v Korintu: "Musím se pochlubit, i když to není k užitku; přicházím teď k viděním a zjevením Páně. Vím o člověku v Kristu, který byl před čtrnácti lety přenesen až do třetího nebe; zda to bylo v těle či mimo tělo, nevím - Bůh to ví.
A vím o tomto člověku, že byl přenesen do ráje - zda v těle či mimo tělo, nevím, Bůh to ví – a slyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit. Tím se budu chlubit, sám sebou se chlubit nebudu, leda svými slabostmi.
I kdybych se chtěl chlubit, nebyl bych pošetilý, vždyť bych mluvil pravdu.
Nechám toho však, aby si někdo o mně nemyslil víc, než co na mně vidí nebo ode mne slyší." (2. Korintským 12,1-6)
Proč je tak nebezpečné připomínat si "vlastní zásluhy"? Něco o tom prozrazuje příběh, který Pavel zažil v Lystře: V Lystře žil jeden člověk, který měl ochrnuté nohy; byl chromý od narození a nikdy nechodil. Ten poslouchal Pavlovo kázání. Pavel se na něho upřeně podíval a když viděl, že věří v Boží pomoc, řekl mocným hlasem: "Postav se zpříma na nohy!" A on vyskočil a chodil.
Když zástupy viděly, co Pavel učinil, provolávaly lykaonsky: "To k nám sestoupili bohové v lidské podobě!" Barnabášovi začali říkat Zeus, Pavlovi pak Hermes, poněvadž to byl především on, kdo mluvil.
Dokonce kněz Diova chrámu před hradbami dal přivést k bráně ověnčené býky a chtěl je s lidmi apoštolům obětovat.
Když se to Barnabáš a Pavel doslechli, roztrhli svůj oděv, vběhli do zástupu mezi lidi a volali: "Co to děláte? Vždyť i my jsme smrtelní lidé jako vy..." (Skutky 14,8-15)
Nevím, zda bych dokázal v podobné situaci zareagovat stejně pohotový, jako Pavel. Když se mu lidé chtěli klanět, okamžitě jim ukázal, komu náleží taková pocta. Nepatří žádnému člověku. Patří jedině Bohu.
Oba apoštolové dokázali, že to s odmítáním chlouby myslí vážně. Pokud se chci naučit jednat podobně, měl bych začít u toho, že vždy, když se mi něco podaří, poděkuji Bohu za schopnosti, které mi dal. Vše, co mám, mám jen díky němu. Toto vědomí mi pomůže získat imunitu proti pýše a pocitu vlastní velikosti.