Služba diakonek

V závěru svého dopisu Pavel vyřizuje hlavně pozdravy. Před tím ale vysloví zvláštní přání. Přimlouvá se za ženu, o které nevíme nic víc, než její jméno a také to, že ve své mateřské církvi vykonávala služebnost "diakonky".

Pavel o ní píše: "Doporučuji vám naši sestru Foibé, diakonku církve v Kenchrejích. Přijměte ji v Pánu, jak se sluší mezi věřícími, pomáhejte jí, kdyby vás v něčem potřebovala, neboť i ona byla pomocnicí mnohým i mně samému." (Římanům 16,1-2)

Než půjdeme dál, možná neuškodí, když si přečteme něco o tom, jak a proč vlastně církev začala ze svých řad vybírat tzv. diakony a diakonky: V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl.
A tak apoštolové svolali všechny učedníky a řekli: "Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech. Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou. My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova."
Celé shromáždění s tímto návrhem rádo souhlasilo, a tak zvolili Štěpána, který byl plný víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše z Antiochie, původem pohana, který přistoupil k židovství.
Přivedli je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně ruce.
Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. (Skutky 6,1-7)

Úkolem diakonů bylo řešit drobné problémy mezi členy církve. Nešlo jen o spravedlivé dělení společného majetku. Diakoni se také starali o nemocné a osamělé členy církve. Když bylo třeba, pomáhali i mimo církev.

Jak církev rostla, bylo třeba vedle diakonů volit i diakonky, které dokázaly lépe porozumět citlivé ženské duši. Při čtení Pavlovy přímluvy za diakonku Foibé se mi vybavil jiný příběh z knihy Skutky apoštolů. Je o ženě, která se jmenovala Tabita. Myslím, že i ona byla diakonkou: V Joppe žila učednice jménem Tabita, řecky Dorkas. Konala mnoho dobrých skutků a štědře rozdávala almužny. Ale právě tehdy onemocněla a zemřela. Umyli ji a položili do horního pokoje.
Poněvadž Lydda je blízko Joppe, dověděli se učedníci, že je tam Petr a poslali k němu dva muže s naléhavou prosbou: "Přijď rychle k nám!"
Petr se hned s nimi vydal na cestu. Když přišli do Joppe, zavedli jej do horního pokoje, kde ho s pláčem obklopily všechny vdovy a ukazovaly mu košile a pláště, které jim Tabita šila, dokud byla naživu. Petr poslal všechny z místnosti; pak poklekl, pomodlil se, obrátil se k mrtvé a řekl: "Tabito, vstaň!"
Ona otevřela oči, a když spatřila Petra, zvedla se na lůžku. Podal jí ruku a pomohl jí vstát. Pak všechny zavolal, i vdovy, a vrátil jim ji živou. Zpráva o tom se rozšířila po celém Joppe a mnoho lidí uvěřilo v Pána. (Skutky 9,36-42)

Umím si představit, že dům, ve kterém dříve bydlela Foibé v Kenchrejích, sloužil jako přístav nejen pro Pavla, když tam kázal o Ježíši Kristu, ale později i pro všechny potřebné ženy, které hledaly pomoc a porozumění u své diakonky. Proto se Pavlovi vůbec nedivím, že se za ni přimlouvá. Protože ji dobře znal, tak věděl, že hned, jak se v Římě zabydlí a najde tam svůj domov, stane se diakonkou církve v Římě a bude pomáhat stejně, jako pomáhala v Kenchrejích.

Jsem rád, že má církev navázala na tuto starou křesťanskou tradici. Díky tomu jsem mohl osobně poznat spoustu diakonů a diakonek, pro které křesťanství není jen teorie a nějaká nauka, ale život naplněný službou všem, kdo potřebují pomoc.

"Služba" je jediná cesta, která může křesťanství vrátit úctu a uznání nejen mezi křesťany, ale i mezi nevěřícími. Vedle služby diakonů a diakonek si také nesmírně vážím práce Adry, Slezské diakonie, Charity a dalších křesťanských organizací, které mají službu jako hlavní náplň své činnosti. Právě díky jejich službě mohou potřební lidé osobně pocítit Boží lásku.