Přej slunce i druhým

Hokejové umění Jaromíra Jágra obdivuje celý sportovní svět. Když v roce 2011 ohlásil svůj návrat do NHL, spousta lidí mu nevěřila. Měli obavy, že to skončí ostudou. Jsem rád, že to tak nedopadlo. Hráč s číslem 68 válí dál a jeho tým má našlápnuto na velice úspěšnou sezónu.

Zaujal mne rozhovor, ve kterém dostal otázku, zda není zklamaný z toho, že se mu nedaří dávat tolik gólů, jako dřív. Odpověděl: "Jsem tady, abych pomáhal týmu. A ne, abych se díval na svoje statistiky nebo na to, jestli jsem pořád nejlepším evropským střelcem v NHL."
V jiném rozhovoru prohlásil na adresu svého o šestnáct let mladšího spoluhráče: „Miluju s ním hrát. Nikdy by mě nenapadlo, že na konci kariéry budu chodit na led s hokejistou, jako je on. Z toho mám radost. Chci hrát na něho. Všechny ty roky v NHL se moji spoluhráči pokoušeli hrát na mě. Teď se to obrací, přesně tak chci pomáhat já...“

Proč vzpomínám Jaromíra Jágra v souvislosti se závěrem Pavlova dopisu do Říma? Možná právě proto, jak se letos snaží hrát ne na sebe, ale na celý tým. Přeje druhým stejnou slávu, jakou má sám. Tím mi připomíná apoštola Pavla, který v závěru nechává své spolupracovníky, aby také vyřídili své pozdravy: "Pozdravuje vás můj spolupracovník Timoteus i Lucius a Jáson a Sosipatros, moji krajané.
Pozdravuji vás já, Tercius, písař tohoto dopisu.
Pozdravuje vás Gaius, který svůj dům otevřel mně i veškeré církvi.
Pozdravuje vás Erastos, správce městské pokladny, a bratr Kvartus." (Římanům 16,21-23)

U maturity z češtiny jsem dostal otázku: "Vývoj české balady." Mluvil jsem hlavně o Wolkerovi a tak se mne učitelka zeptala, zda bych mohl říci obsah balady O milionáři, který ukradl slunce. Myslela si, že mi tím pomůže, ale nepomohla. Ten název jsem v té chvíli slyšel poprvé v životě.

Protože to byla správná kantorka, tak potom mluvila sama a já jen přikyvoval. Vyslechl jsem příběh muže, který si chtěl přivlastnit slunce. Protože jde o baladu, dopadl špatně.

Apoštol Pavel přál slunce i svým spolupracovníkům. Uměl pochválit a také ocenit práci druhých lidí. Netoužil po slávě a popularitě. A když se mezi křesťany slavným a populárním stal, chtěl, aby si všichni uvědomili, že misie je týmová práce. Proto vždy povzbuzuje své spolupracovníky a v každém svém dopise znovu motivuje všechny, kdo stojí v čele sboru, kterému adresuje své psaní.

Tercius byl písař. Dnes by byl "sekretářem" nebo "apoštolovým asistentem". Už  jste viděli politika, který by pod "své" úspěšné dílo nechal podepsat asistenta, který ho vytvořil? Já mám pocit, že se spíš každý snaží slíznout všechnu smetánku sám. Otázka je, zda jsem lepší nebo bych na jejich místě udělal totéž.

Pavel jedná naopak. Proč? Už o tom psal dříve: "Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu. Vždyť Kristus neměl zalíbení sám v sobě, nýbrž podle slov Písma: `Urážky těch, kdo tě tupí, padly na mne.´" (Římanům 15,2+3)

Církev je jeden celek. Proto se nemusím bát, když se někomu daří víc než mně. Nejde přece o mne, ale o celou církev.