Na shledanou v pekle (Spravedlivý a radostný soud)

U nás doma, přestože jsem vyrůstal v křesťanské rodině, se o pekle nikdy nemluvilo. To slovo jsem znal jen z pohádek o čertech a tak jsem o něm nikdy moc nepřemýšlel. Věděl jsem, že pohádky nepopisují reálný svět.

Ve třetí třídě jsme byli se školou na válečném filmu. Partyzáni v něm chytili vysoce postaveného gestapáka, který předtím nechal popravit několik jejich kamarádů. Během krátkého soudu ho odsoudili k smrti. Nechtěli se prozradit střelbou a tak rozhodli, že ho oběsí.

Chvíli před svou smrtí, už s oprátkou na krku, gestapák prohlásil: "Na shledanou v pekle!" Vrtalo mi to hlavou. Proč ten zlý Němec chvíli před smrtí vzpomíná nějaké pohádky? Ve škole jsem se na to zeptal paní učitelky, ale ta mi jen odpověděla, že to byl hloupý Němec.

Jak je to s peklem? Co o něm říká Bible? Opravdu existuje věčné trápení? Budou jedni prožívat věčné radovánky v nebi, zatímco druzí budou žít věčně v pekelných mukách?

Boží soud
Bible hovoří zcela jasně o tom, že lidé, kteří se v průběhu svého života rozhodli pomáhat dobru, dostanou jednou věčný život. Bůh dává nabídku "věčnosti" každému člověku. O tom, kdo získá občanství v nebeském království nakonec rozhodne soud.

Soudu se většinou bojíme. Důvod je prostý, soudy v naší společnosti nebývají vždy spravedlivé. V Bibli se ale píše, že pro některé lidi bude zpráva o Božím soudu radostným poselstvím.
Mohu něco udělat, abych se Božího soudu nemusel bát ani já?

V knize Daniel je stručný popis Božího soudu: "Viděl jsem, že byly postaveny stolce a že usedl Věkovitý. Jeho oblek byl bílý jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho stolec - plameny ohně, jeho kola - hořící oheň. Řeka ohnivá proudila a vycházela od něho, tisíce tisíců sloužily jemu a desetitíce desetitisíců stály před ním.
Zasedl soud a byly otevřeny knihy." (Daniel 7,9-10)

Vesmírnému soudu bude předsedat "Věkovitý" – Bůh. Jako podklad pro spravedlivý rozsudek budou používány nebeské záznamy. Daniel hovořil o "knihách", což byl tehdy spolehlivý způsob k uložení informací.
Díky jiným biblickým zprávám víme, že tyto "knihy" obsahují záznamy nejen o našich činech, ale i o našich myšlenkách a pocitech. Vše bude věrně zaznamenáno a tak na tomto soudu nehrozí justiční omyl.

Daniel hovoří o tom, jak tento soud zareaguje na šíření zla na naší planetě. Zlo v tomto textu symbolizuje král, který se postaví proti Bohu. Jak dopadne? "... avšak zasedne soud a vladařskou moc mu odejmou, a bude úplně vyhlazen a zahuben.
Království, vladařská moc a velikost všech království pod celým nebem budou dány lidu svatých Nejvyššího.
Jeho království bude království věčné a všechny vladařské moci ho budou uctívat a poslouchat." (Daniel 7,26-27)
Zlo podle tohoto textu bude vyhlazeno a zahubeno. Moc bude předána do rukou těch, kteří se rozhodli sloužit "Nejvyššímu".

Možná nemusíme rozumět všemu, co Daniel popsal. Jedno bychom ale pochopit měli a také by bylo dobré, kdybychom si to i zapamatovali: "BOHU NENÍ LHOSTEJNÉ, CO SE DĚJE NA NAŠÍ PLANETĚ. PŘIJDE DEN, KDY BUDE POTRESTÁNO KAŽDÉ ZLO."

Otázkou je, jaký bude Boží trest pro ty, kdo ve svém životě spoléhali na hříšné praktiky. Budou se věčně trápit v pekle?

Jak v Bibli rozumět termínu "věčné" ?
V Bibli můžeme najít texty, které hovoří o věčném ohni či věčném trápení. Nebudu vás nyní zatěžovat odvolávkami na originální texty, které je možné přeložit i bez "věčného trápení". Podívejme se na jeden text, který nám to ukáže i v našem rodném jazyce.
"Podobně jako oni, i Sodoma, Gomora a okolní města se oddala smilstvu, propadla zvrhlosti, a jsou nám výstražným příkladem trestu věčného ohně." (Juda 1,7)
"A takto Sodoma a Gomora a okolní města, která se stejně oddávala smilstvu a honila se za odlišným tělem, se uvádějí pro výstrahu a podstupují trest věčného ohně." (Jeruzalémská Bible)

Podle tohoto textu byla města Sodoma a Gomora potrestána věčným ohněm. Pokud bychom to vzali doslova, pak by ještě dnes měla tato dvě města hořet. Hoří? Věřím, že se mnou budete souhlasit, když napíšu, že Sodoma a Gomora už dávno nehoří. Nehořela ani v době vzniku Judova dopisu. Přesto o nich tento křesťan napíše, že "podstupují trest věčného ohně".

Co chtěl Juda svými slovy říci? Ve svém listu varuje před lidmi, kteří se rouhají Bohu. Prohlásil, že tak, jako byla tato hříšná města definitivně zničena ohněm, zaniknou jednou všichni, kdo odmítají Boha. Propadnou trestu "věčného ohně", stejně jako Sodoma a Gomora.

Judovo prohlášení je pádným biblickým argumentem proti tvrzení, že každý, kdo odmítne Boha, skončí ve věčném trápení.

I ve Starém zákoně jsou texty, které nám ukazují, jak rozumět tomu, když Žid řekne "navěky". Když se Jonáš dostal do útrob velké ryby, tak v modlitbě říká: "Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky. Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože!" (Jonáš 2,7) Přitom podle dalšího pokračování tahle věčnost trvala maximálně 72 hodin – tři dny a tři noci.

Matka proroka Samuele slíbila Bohu, že když jí dá syna, vychová ho k tomu, aby sloužil "navěky" v jeho chrámu. Bůh jí syna skutečně dal a ona jednoho dne říká svému muži: "Až bude chlapec odstaven, přivedu ho, aby se ukázal před Hospodinem a zůstal tam navždy." (1. Samuelova 1,22). U tohoto textu už překladatelé místo termínu "na věky" použili výraz "navždy", který v nás nevyvolává pocit věčnosti.

Slovo věčně tedy může znamenat také DO SMRTI nebo DEFINIĚ či JEDNOU PRO VŽDY. To, co je věčné, nelze změnit.

Podobně bychom se mohli podívat na termíny, které jsou v našich Biblích přeložené jako "TRÁPENÍ" nebo "MUČENÍ". Ty mohou být přeloženy termínem "TREST". Pokud by Bibli překládali lidé, kteří nejsou ovlivněni vírou ve věčná pekelná muka, pak by klidně napsali, že odsouzeni byli potrestáni definitivním trestem, ze kterého už není cesta zpět.

Dvojí vzkříšení
Se zajímavou zprávou, která se týká trestu nad těmi, kdo odmítnou Boží nabídku věčného života, přichází i apoštol Jan: "Tu jsem viděl, jak z nebe sestupuje anděl, který má v ruce klíč od propasti a veliký řetěz. Zmocnil se draka, toho dávného hada, toho ďábla a satana, na tisíc let jej spoutal, uvrhl do propasti, uzamkl ji a zapečetil, aby již nemohl klamat národy, dokud se nedovrší těch tisíc let. Potom musí být ještě na krátký čas propuštěn.
Viděl jsem trůny a na nich usedli ti, jimž byl svěřen soud. Spatřil jsem také ty, kdo byli sťati pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží, protože nepoklekli před dravou šelmou ani jejím obrazem a nepřijali její znamení na čelo ani na ruku. Nyní povstali k životu a ujali se vlády s Kristem na tisíc let. - Ostatní mrtví však nepovstanou k životu, dokud se těch tisíc let nedovrší. - To je první vzkříšení. Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení! Nad těmi druhá smrt nemá moci, nýbrž Bůh a Kristus je učiní svými kněžími a budou s ním kralovat po tisíc let.
Až se dovrší tisíc let, bude satan propuštěn ze svého žaláře a vyjde, aby oklamal národy ve všech čtyřech úhlech světa, Góga i Magóga. Shromáždí je k boji a bude jich jako písku v moři. Viděl jsem, jak vystoupili po celé šíři země a obklíčili tábor svatých a město, které miluje Bůh.
Ale sestoupil oheň z nebe a pohltil je." (Zjevení 20,1-9)

Podle Jana bude dvojí vzkříšení:
První vzkříšení na začátku popisovaného tisíciletého kralování v nebi. Ti, kterých se to týká, už nikdy nezemřou, protože smrt už nad nimi nemá žádnou moc.
Druhé vzkříšení na konci tisíciletí. Ti budou pohlceni ohněm v okamžiku, kdy se společně s ďáblem a všemi démony pokusí zničit Boha i se všemi jeho anděly a spasenými lidmi.

Jan říká, že blahoslavený (šťastný) je každý, koho se týká první vzkříšení. Nemusí se bát smrti, ale může se těšit na věčný život.
Z toho ale také vyplývá, že ti ostatní zemřou – čeká je druhá smrt, která bude definitivní, protože z ní už není žádné vzkříšení.

Jaký je biblický Bůh – Hospodin?
Chci nabídnout ještě jeden argument, který mně osobně stačí k tomu, abych něco takového, jako jsou věčně trvající muka v pekle, jednou provždy odmítl. Apoštol Jan napsal: "Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne, že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy." (1.Janův list 4,7-10)

Podle Jana je Bůh láska. Jan nenapsal, že Bůh MÁ lásku, ale že JE láska. Láska je podle něho základem Božího charakteru a jeho moci. Jan pak ještě dodá: "Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce." (1.Janův list 4,18)

V jedné diskuzi jsem slyšel námitku: "Pokud by byla pravda, že žádné peklo není, čím by nás pak Bůh strašil?" Myslím, že tato otázka hodně vypovídá o tom, jak se díváme na Boha. Je pro mne bytostí, která mne miluje? Nebo ho považuji za někoho, kdo mne chce strachem donutit k poslušnosti?

Dovolím si vyprávět vymyšlený příběh. Představte si, že jste mí sousedi a máte trochu nevychovaného syna. Vždy, když se nedíváte, tak na mě vyplazuje jazyk a sprostě mi nadává. Po nějaké době bych se rozhodl, že ho potrestám. Počkal bych si, až bude večer sám venku a pak bych ho unesl. Ve sklepě bych ho zazdil do malé místnosti, kde by si ani nemohl sednout. Malým otvorem bych mu jednou denně dal trochu vody a kousek tvrdého chleba.
Policie, které byste ohlásili ztrátu svého dítěte, by pátrání po pár dnech vzdala. Vy byste ale pátrali dál. Utekl by rok, dva, pět... Po dvaceti letech byste najednou našli důkaz, že jsem vám vaše dítě unesl já. Policie by na základě nových informací dostala povolení k domovní prohlídce a během ní by byl vás syn nalezen.
Pak by byl soud. Na soudu bych dostal otázku: "Můžete nám vysvětlit, proč jste to udělal?"
A já bych odpověděl: "Musel jsem ho potrestat. Byl na mne sprostý!"
Další otázka: "Myslíte si, že dvacetileté utrpení je trest, který odpovídá pár sprostým nadávkám?" Ale já bych trval na svém.

Co byste si o mně mysleli? A jak by se na mne dívali lidé v celé společnosti?

Bez ohledu na to, zda jste věřící anebo ne, zkuste na chvíli připustit pravdivost učení o věčném trápení v pekle. Zkuste připustit myšlenku, že někde bude existovat místo, kde budou ve věčném ohni trápeni všichni, kdo odmítli Boží nabídku žít s ním v jeho království.

Vy jste ale mezi těmi, kdo přijali pozvání do nebe. Žijete si v nádherné atmosféře Božího království, ale víte, že kousek od nebe, v pekle, se trápí vaše dítě. Naříká, svíjí se v bolestech a prosí vás o pomoc... Co myslíte, dokázali byste se v takovém prostředí radovat? Dokázali byste chválit Boha za jeho lásku? Dokázali byste obdivovat Boží spravedlnost?

Já ne. Pro mne je myšlenka věčného utrpení odsouzenců v pekle v příkrém rozporu s Janovým tvrzením, že Bůh je láska. Protože, pokud Bůh je láska, pak mi můj rozum říká, že žádné nekončící utrpení v pekle nemůže existovat.

Texty, které podobně jako u Sodomy a Gomory hovoří o věčném plameni a nebo věčném trápení, jen chtějí vyjádřit, že ten, kdo odmítne Boží nabídku věčného života, jednou skončí definitivní a neodvolatelnou smrtí, ze které už nebude návratu.

Spravedlivý a radostný soud
V nadpisu jsem použil spojení "spravedlivý a radostný soud". Jak jsem to myslel? Vraťme se ještě k textu ze Zjevení Jana, který popisuje tzv. Tisícileté království". Jan v něm píše: "Viděl jsem trůny a na nich usedli ti, jimž byl svěřen soud." Už podruhé se dnes setkáváme s termínem soud.

Daniel popisuje soud, na kterém Bůh odsoudí zlo a všechny vesmírné bytosti, které se rozhodly tomuto zlu sloužit. Tento soud rozdělí obyvatele naší planety na dva tábory. Podívejme se, co o tom vypráví Ježíš: Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici.
Tehdy řekne král těm po pravici: `Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách a ujali jste se mne, byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.´
Tu mu ti spravedliví odpoví: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového a nasytili jsme tě, nebo žíznivého a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného a ujali jsme se tě, nebo nahého a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení a přišli jsme za tebou?´
Král jim odpoví a řekne jim: `Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.´
Potom řekne těm na levici: `Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!" (Matouš 25,31-41)

Daniel popisuje soud, na kterém budou odděleni dobří od zlých. Nebude to ale podle toho, k jakému náboženství se kdo hlásí nebo do jaké církve patří. Bůh bude posuzovat postoj jednotlivých lidí k potřebám druhých. To, jak se v jejich životě projevila láska k druhým lidem.

Jan píše, že bude ještě jeden soud, na kterém budou zasedat i ti, kteří byli na prvním soudu zařazeni mezi ty "dobré". Podle Jana bude tento soud trvat tisíc let. K čemu je dobrý, když už je rozhodnuto?

Umím si představit, jak se budu cítit, když mezi těmi všemi "dobrými" neuvidím někoho ze svých blízkých a přátel. Možná mne napadne otázka: "Rozhodl Bůh spravedlivě?" Nakonec se na to zeptám Boha, který mi vysvětlí, proč rozhodl tak, jak rozhodl.

Často říkám, že Bůh dá věčný život každému, kdo si skutečně přál žít v prostředí bez hříchu a zla. Z toho vyplývá, že tam naopak nebudou ti, kdo tam vlastně ani být nechtěli. Během druhého soudu bude mít Bůh dostatek prostoru a času, aby mi odpověděl na všechny mé pochybnosti.

Jan také píše, že všichni, kteří odmítli nabídku věčného života a tak se vlastně odsoudili ke druhé smrti, zkusí v alianci se silami zla zničit Boha a jeho věrné. Tím jen dokážou, že Bůh nedělá justiční omyly a všechny jeho soudy jsou spravedlivé.

Boží soud ale také přináší radostné poselství. Pro koho? Svým způsobem pro všechny.

Jak to myslím?
Těm, které nabídka Ježíšova království nenadchla a nezaujala, jen splní jejich přání. Nechtějí žít věčně a tak zaniknou, zemřou druhou, definitivní smrtí. To radostné je pro ně zjištění, že Bůh není mstivý, a proto je nebude trestat věčnými pekelnými mukami. Když se po vzkříšení přidají k silám zla, tak s nimi i společně zaniknou.
Pro nás, kteří bereme Boží nabídku vážně, je myšlenka Božího soudu radostná dvakrát. Nemusíme se bát, že by Bůh věčně mučil a trýznil naše blízké a přátele, kteří se nakonec postaví proti Bohu. A k tomu se už nyní můžeme těšit na život v prostředí, kde už nebudou naši největší nepřátelé – zlo a hřích.

Rád bych připomenul Janův popis věčného života v Božím království: A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta, ozdobená pro svého ženicha.
A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu, ani nářku, ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo."
Ten, který seděl na trůnu, řekl: "Hle, všecko tvořím nové."
A řekl: "Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá." (Zjevení 21, )