Je církev apendixem 21. století ?

Díky církevním restitucím, které se táhnou už dvacet let, má dnes v naší zemi křesťanství hodně pošramocenou pověst. Znamená to ale, že církev a vše, co zavání křesťanstvím, patří na smetiště dějin?

Dnešní díl seriálu "Co když Bible nelže?" chci věnovat právě církvi. Má dnes "církev" nějaký smysl a význam? Nejsou dnes úvahy o církvi zbytečnou ztrátou času? A proč to přirovnání ke slepému střevu?

Před časem jsem psal o tom, že pan Darwin prohlásil, že slepé střevo je jen pozůstatkem evoluce a dnes pro nás nemá žádný význam. Spousta lidí tomuto jeho názoru věřila, přestože pro něj nebyl žádný vědecký důkaz.

V sedmi letech mne čekala operace kýly. Lékař, který mne měl operovat, žádal mé rodiče, aby mu dali souhlas k tomu, že mne při tom zbaví i slepého střeva. Říkal, že se bez něho obejdu a ušetří se tím za operaci, která mne stejně jednou čeká, až se tato zbytečná součástka mého těla zanítí.

Rodiče tehdy souhlas nedali a já jsem dnes rád. Proč? Protože díky vědě už dnes víme, že se pan Darwin zmýlil. Slepé střevo zbytečné není. Když nám nemoc ničí ve střevech trávící bakterie, slouží apendix jako trezor. Zachrání část trávících bakterií před zničením a po odeznění nemoci jimi znovu osídluje střeva.

Církev a křesťanství považují mnozí lidé v dnešní době za slepé střevo. Domnívají se, že je pro naši společnost přebytečná. Považují ji za přežitek, za nepotřebnou relikvii.
Je to pravda? Nebo může být církev pro společnost užitečná i v 21. století?

CÍRKEV – CO TO JE ?

Náš termín církev pochází ze staroslověnské "crky". Řečtina používá termín "ἐκκλησία", latina "ecclesia" a hebrejština pak "קהל" – "qahal". Význam všech slov je velice podobný – shromáždění nebo svolání.

Pokud ale hovoříme o křesťanství, pak bychom měli vycházet spíše z termínu "κυριακή ἐκκλησία" - shromáždění Pánovo, kde Pánem je míněn Ježíš Kristus. A tak bychom mohli církev definovat jako "společenství svolané Ježíšem Kristem" za účelem setkání člověka s Bohem.

Pokud budeme hledat v Bibli první církev, musíme zpět do ráje: "Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy.
Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo." (Genesis 2,1-3)

Když Bůh na naší zemi dokončil své tvůrčí dílo, oddělil jeden den k tomu, aby se setkával s člověkem. Zpočátku to bylo radostné setkávání, na které se naši prarodiče těšili. Pak do vztahu mezi člověkem a Bohem vstoupil hřích a něco se změnilo: Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: "Kde jsi?"
On odpověděl: "Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se." (Genesis 3,8-10)

My už víme, jak vše skončilo. Člověk nakonec opustil ráj a začal žít pod vládou zla. Bůh se ale nevzdal a dál se snažil hledat cestu, jak nás znovu přivést "do ráje".

Nejdříve založil svou "starozákonní církev", když si vyvolil Izrael jako svůj lid. Židovský národ měl být vzorem pro všechny ostatní. Ze Židů se nakonec narodil i Mesiáš – Spasitel. Byli to ale také Židé, kdo Ježíše vydali Pilátovi s požadavkem, aby ho odsoudil na smrt.

Ježíš skutečně zemřel. Třetí den byl vzkříšen a dnes vládne spolu se svým nebeským Otcem celému vesmíru. Před svým návratem do nebe vyzval své žáky: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.
Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.
A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku." (Matouš 28,18-20)
Tento text považuji za důkaz, že "Ježíš svolal shromáždění" – založil svou církev. Jejím posláním je pomáhat lidem, kteří se nikdy nesmířili s existencí zla, ale touží po životě ve spravedlivé společnosti. Církev se má pro každého takového člověka stát "domovem", kde se seznámí s Ježíšem i s jeho nabídkou věčného života v království dobra.

Církev vedená Kristem
Na zemi dnes existují stovky církví a já často slyším otázku: "Která je ta pravá?" Podívejme se do Bible a poslechněme si, co o tom říká Ježíš: "Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." (Matouš 18,1-20)

Když se dva lidé sejdou, aby spolu hledali Ježíše a Boží vůli, tvoří v té chvíli církev. Netvoří ji sami, ale společně s Ježíšem, který v takové chvíli přichází mezi ně. Schází se, protože slyší Ježíšovo volání.

Rád vzpomínám na první semestr vysoké školy. Na studentských kolejích jsme se tehdy každý večer scházeli a diskutovali o Bohu. Někdy nás bylo pět, jindy dvacet. Katolíci, evangelíci, husita, adventista a další. Společně jsme hledali odpovědi na naše otázky a cítili, že je s námi Bůh. Tehdy jsem poprvé zažil v praxi, co je to ta Kristova "neviditelná církev", kterou tvoří všichni, kdo se rozhodli svěřit svůj život do Ježíšových rukou.

Církev poslouchající svého Pána
Z dějin víme, že všude, kde lidé uvěřili Ježíšovu slibu, že mohou vírou získat věčný život v Božím království, začaly vznikat církve – malá společenství Ježíšových učedníků.

Ono to má svou logiku. Křesťanství totiž není náboženství, které se dobře prožívá někde v poustevně. Ježíš mne totiž vybízí, abych se o svou víru dělil. A to se dá těžko dělat v opuštěné jeskyni. Proto potřebuji společenství lidí, kteří stejně jako já chtějí chválit Boha a také hledat jeho pokyny pro svůj život.

Církev není skladištěm svatých
Spousta lidí se domnívá, že členem Kristovy církve může být jen ten, kdo dokáže žít svatě a dokonale – bez hříchu. Tuto mylnou domněnku vyvrací sám Ježíš: "Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby `ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď´.Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.
Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi." (Matouš 18,15-18)

Ježíš předpokládá, že v církvi budou hříšní lidé. Proto nás vybízí, abychom se navzájem upozorňovali na problémy, které se v našem životě objeví. Toto "upozornění" ale nemá mít nic společného s kritizováním a odsuzováním chybujícího křesťana.

Často se stává, že vidím problém druhého, ale vlastní ne. Ježíš o tom hovoří, když říká: "Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.
Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: `Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka´ - a hle, trám ve tvém vlastním oku!
Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra." (Matouš 7,1-5)

Církev jako loď
Vedle ryby se jedním z prvních symbolů křesťanů stala i loď. Myslím, že je to velice vystihující charakteristika. Pěkně to vyjádřil apoštol Pavel, který ve svém dopise Galatským napsal: "Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův." (Galatským 6,2)

Náš život je jako plavba po řece. Mohu se nechat nést proudem a nebo se mohu vydat proti proudu. Mohu sednout na kánoi, vzít veslo a pádlovat... Jenže časem se unavím a pak se zastavím a pokud se nebudu držet břehu, vezme mne proud nazpět.

Mám ale ještě druhou možnost. Mohu sednout na loď, která se jmenuje církev. Nemá jedno veslo, ale má jich daleko více a střídají se u nich ti, kteří mají právě dost sil. Když se unaví, jsou vystřídáni a mohou odpočívat a nabírat nové síly. Loď je sice proti mé malé kánoi trochu těžkopádná a neohrabaná, ale je větší zárukou toho, že se bude pohybovat dál proti proudu.

CO NABÍZÍ CÍRKEV PRO ŽIVOT VE 21. STOLETÍ ?

Má dnes křesťanství a církev co nabídnout? Není už jen relikvií, kterou budeme oprašovat jako kulturní památku?
Křesťanství je velice rozmanité a tak nechci v žádném případě mluvit jménem všech křesťanů. Rád bych se ale podělil o to, co jsem díky církvi mohl prožít a získat já, má rodina a přátelé.

Škola hrou
Moje první vzpomínky na církev jsou z dětství. Těšíval jsem se vždy na první část bohoslužby, kde jsme spolu se sejně starými kamarády a kamarádkami poslouchali vyprávění různých biblických příběhů. Když vyprávění skončilo, mohli jsme pak spolu diskutovat o tom, co jsme slyšeli a jak tomu rozumíme.

Na tuto část bohoslužby se vlastně nejvíc těším dodnes. Rád diskutuji a také rád poslouchám pohledy a názory druhých. Často slyším myšlenky, které by mne asi nikdy nenapadly.

Spousta lidí dnes neumí diskutovat. Vidím to i v diskuzích zde na blogu. Mnozí si ji pletou s válkou nebo s nadávání a urážením každého, kdo si dovolí projevit trochu jiný názor, než mají oni. Přitom diskuze je sdílení prožitků i názorů a také burzou, na které mohu druhým nabídnout třeba trochu jiný pohled, než jaký doposud znali.

Diskuze v mém církevním společenství mne naučily, že nejde o to, kdo "vyhraje". Nejde o to, umlátit druhé argumenty. Jde mi o to, abych lépe rozuměl těm druhým a oni zase, aby mohli lépe pochopit mě.

Samota – problém dnešní společnosti
Čím jsem starší, tím více dokážu ocenit, jakou roli hrála církev v mém vzdělání a také v mém umění pohybovat se ve společnosti. Žijeme v době, kdy pomalu zaniká činnost různých spolků a zájmových kroužků. Většina z nás končí svůj den buď u televize nebo počítače. Mnozí už ani neví, co je to přátelství (ne to facebookové).

Stále více lidí trápí samota. Možná bydlíte v paneláku, kde žijí stovky lidí. Kolik z nich jste už navštívili? Dřív si lidé na vesnici viděli až do kuchyně. Pamatuji dobu, kdy jsme se o prázdninách každý večer setkávali na zahradě některého ze sousedů a společně jedli, vyprávěli a zpívali. Dnes ta stejná ulice, která byla kdysi tak přátelská, vypadá jako středověká pevnost. Okolo všech domů jsou vysoké ploty, aby si sousedi náhodou nezáviděli novou sekačku nebo manželku...

Mám rád malou skupinku, ve které se setkávám s několika členy mé církve. Všichni už patříme do kategorie 50+. Já jsem mezi nimi nejmladší. Ostatní už jsou v důchodu. Každé úterý odpoledne spolu zpíváme, vyprávíme si o tom, co prožíváme, čteme společně Bibli a další zajímavé knihy... Za naše oslavy narozenin by se nemuseli stydět ani monarchové. A když někdo onemocní, tak může počítat nejen s našimi modlitbami, ale i s tím, že v nemocnici není nikdy sám, protože se vždy najde někdo, kdo ho navštíví a přinese i něco pro zkrácení dlouhé chvíle.

Píseň na každý den
K životu církve patří i "kultura". I v této oblasti sahají mé vzpomínky do útlého dětství. Vždy jsme cvičili nějaké písničky, které jsme pak mohli zazpívat na bohoslužbě. Také jsme přednášeli básničky. Protože jsem chodil do hudební školy, tak jsem mohl některé skladby využít i na půdě církve.

Pamatuji dobu, kdy skoro každý na něco hrál a když se sešlo více lidí, tak se zpívalo. Dnes už ale ono "Co Čech, to muzikant" pomalu přestává platit. Folklor pomalu zaniká i na vesnicích. Navykli jsme si kulturu jen konzumovat a to je škoda, protože se ochuzujeme o přirozenou hudební terapii.

Nepatřím k lidem, kteří mají výborný sluch a dobrý hlas. Přesto zpívám rád. Dokážu proto ocenit, že se na bohoslužbách mohu ke společnému zpěvu přidat i já.

Je to už pár let, co se v našem bytě sešla část naší velké rodiny. Navštívil nás bratr se svou rodinou a také sestra se svými nejbližšími. Neteř přivedla i svého nastávajícího, aby poznal, do jaké rodiny se dostane... Po chvíli jsme začali zpívat. Já sedl za klavír, manželka přinesla čtyři kytary a také vytáhla různá "hrkátka", aby měl každý nějaký nástroj. Když jsme se pozdě večer rozcházeli, zeptala se neteř svého milého, jak se mu líbí rodina, do které bude patřit. "Jo, bude to fajn, jste taková crazy rodina..."

Stáří se není třeba bát
Díky mému životu v církvi si už život bez písně a hudby ani nedokážu představit. Poslední tři roky s kamarády pořádáme párkrát do roka setkání, na kterých oprašujeme starší písničky, které jsme zpívali, když nám bylo o pár desetiletí méně. A je nám přitom vždy bezva.

Pomalu se blížím důchodovému věku. Dřív jsem z této životní etapy měl trochu obavy. Dnes, když vidím, jak se staří lidé v mé církvi dokážou nejen společně bavit ale také to, jak si dokážou pomáhat, aby mohli až do konce žít kvalitní život, se stáří přestávám bát. Zjišťuji, že i ten podzim života může být krásně barevný, když na něj člověk nezůstane sám.

CÍRKEV – MÍSTO, KDE SI NAVZÁJEM SLOUŽÍME

Ve výčtu toho, co nabízí církev dnešní společnosti by bylo možné pokračovat dál. Nechci ale, aby tento článek vyzněl jen jako reklama na křesťanství. Byl bych nerad, kdyby teď někdo došel k názoru, že v církvi mu budou "pečení holubi létat až do huby". Tak to totiž není.

Vraťme se k obrazu lodi, na které se její osádka střídá u vesel. Církev je totiž taková, jakou si ji udělají ti, kteří v ní žijí. Může být živou rodinou, nebo relikvií – pomníkem – u kterého můžeme jen položit při tiché vzpomínce kytici s černou stuhou.

Církev může tvořit společenství, které má několik tisíc lidí. Jak už jsme ale zjistili, mohou ji tvořit i dva lidé, kteří se sejdou, aby spolu chválili Boha a děkovali mu za vše, co jim v životě dal i vzal.

Je krásné, když takovou církev může tvořit rodina. Když otec s matkou a svými dětmi společně chválí Boha, je to to nejcennější, co nás v životě může potkat. Rád vzpomínám na taková setkání v době mého dětství i v době dětství našich synů.

Synové už se osamostatnili a k rodičům to mám skoro dvě hodiny cesty autem. Naše rodinná církev je rozdělená vzdáleností, která nás dělí. Někteří členové mé rodiny už nežijí. Proto jsem rád, že se jako křesťan mohu těšit na chvíli, kdy se naplní slib, který dal Bůh všem lidem, kteří touží po životě, který nikdy neskončí a který budeme žít ve společnosti bez bolesti, zla a loučení: "Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu.
Toto vám říkáme podle slova Páně: My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme. Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem.
Těmito slovy se vzájemně potěšujte." (1. Tesalonickým 4,13-18)

Nevím, za jak dlouho nastane okamžik, kdy se znovu setkám s těmi, kteří už nežijí. Život křesťana není jen čekání na Boží království. Křesťan může žít i na této zemi kvalitní a šťastný život. Církev, ta o které jsem dnes psal, mu v tom může pomáhat.

Církev vytváří prostředí, ve kterém mohu sloužit i lidem mimo toto společenství. Důkazem je ADRA, Charita nebo Slezská diakonie. V těchto nadacích pracují tisíce dobrovolníků, kteří jsou ochotní pomáhat všude, kde je to potřeba. V domovech důchodců, nemocnicích, dětských domovech, hospicích. Spousta lidí tuto pomoc ocenila třeba po povodních. Do práce těchto organizací se může zapojit každý, kdo chce pomáhat potřebným.

Církev je prostředím, kde mohu brát i dávat. Je to společenství lidí, kteří se chtějí navzájem dělit o to, co mají. Já v takovém prostředí žiji už skoro 55 let. Není to vždy dokonalé. Občas se spolu nepohodneme, občas létají jiskry. Toho dobrého je ale podstatně víc. Proto bych neměnil.

Mám rád život v té "pozemské" církvi. O to víc se ale těším na tu "nebeskou". Bible končí Ježíšovým slibem: "Ano, přijdu brzo."
Jan na tento slib reaguje slovy: "Amen, přijď, Pane Ježíši!"

Jak už jsem zmínil před chvílí, nevím, kdy se tato slova naplní. Přál bych si, kdyby se Ježíš vrátil už dnes. Nechci na něj ale čekat se založenýma rukama. Chci být i nadále součástí osádky, která na lodi jménem CÍRKEV pluje do bezpečného přístavu, kterým je BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ.

Jak bude toto Ježíšovo věčné království vypadat? Připomeňme si, jak ho charakterizuje Bible: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí.

A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo." (Zjevení 20,3-4)

Většina lidí tuto biblickou zprávu považuje za pohádku pro malé děti. Přesto si myslím, že je dobré si položit otázku: "Co když Bible nelže? Co když je to vše pravda?" Já věřím tomu, že Bůh může vrátit život každému člověku, který se nesmíří se zlem a aktivně ve svém životě upřednostňuje dobro.

Máš také raději dobro než zlo? Pak jeho nabídka platí i pro Tebe. Uvažuj o tom. Pokud se rozhodneš Boží nabídku přijmout, nezapomeň mu to také říct. Bůh ti pomůže najít lidi, se kterými vytvoříš posádku lodi, která má jméno "Církev".

Napsáno pro seriál "Co když Bible nelže?" První díl najdete zde, další ve stejnojmenné rubrice.