Dědictví (ŠP 7)

Závidíte někdy? Chci vám vyprávět příběh Jakuba. Jeho rodiče měli jasnou představu o své kariéře. Brali se s tím, že děti mít nechtějí. Jenže, pak se vloudila chybička a narodil se syn. Jakub nakonec skončil v dětském domově, protože oba jeho vzdělaní rodiče dali přednost své kariéře.

        Kuba vyrostl a byl jedním z mála, kteří prošli "děcákem" a udělali vysokou školu. Oženil se a brzy měl dvě děti – kluka a holčičku. V té době se začal zajímat o své rodiče. Pokusil se s nimi navázat kontakt, ale oni ho odmítli. Táta měl v té době dobře prosperující firmu, máma svou soukromou kliniku.
        Uteklo pár dalších let a Jakub dostal pozvání k notáři. Dověděl se, že oba rodiče zemřeli při autonehodě. Stal se jediným dědicem majetku, který se počítal na miliony.
        "Máte velké štěstí", říkal mu notář. Podobnou větu pak slyšel ještě mnohokrát. Když mu něco podobného řekl syn, Jakub odpověděl: "Víš, já bych ty miliony rád vyměnil za pohlazení od mámy a objetí od táty..." A pak se rozplakal.

        Tento příběh se mi vybavil, když jsem znovu pročítal první kapitolu knihy Přísloví. Král Šalamoun v ní říká:
"Můj synu, dbej na rady svého otce
   a nepohrdej matčinými pokyny.
Jako krásný věnec ozdobí tvou hlavu
   a jako skvostný řetěz vyniknou na tvém hrdle." (Přísloví 1,8-9)

        Mnohokrát už jsem slyšel nářek rodičů nad tím, jak jsou ty děti hloupé, když si nedají poradit. Vždyť přece... Určitě ten pocit měli kdysi i mí rodiče, když jsem si o nich myslel, že ničemu nerozumí, protože jsou už staří a nemoderní. Kolikrát mne varovali, že si zadělávám na zbytečné problémy, když se chci pustit do něčeho, co nepovažovali za moudré. Jejich rada zněla podobně, jako ta Šalamounova:
"Můj synu, budou-li tě lákat hříšníci,
    nezadávej si s nimi!" (Přísloví 1,10)

        Musel jsem si opakovaně natlouct nos, abych začal přemýšlet nad tím, že ty nemoderní a zastaralé rady mých rodičů vlastně nejsou špatné. Vždyť, kdybych se jimi řídil, ušetřil bych si spoustu zbytečných problémů.
        Čím jsem starší, tím raději se radím. Jsem rád, když se mohu poradit s tátou i mámou. Stejně mne ale těší i to, když se naopak se mnou radí oni.
        Mám radost z toho, že v mnoha oblastech se mohu radit se svými syny. Ale také mne potěší, když zazvoní mobil a pak se z něho ozve: "Tati, mohl bys mi poradit...?"
        Lhal bych, kdybych tvrdil, že by mě nepotěšilo, kdyby mi notář oznámil, že jsem po nějakém neznámém strýčkovi v Americe zdědil pár milionů, ale stejně jako Jakub jsem přesvědčen o tom, že žádné peníze nemohou nahradit maminčino pohlazení a tátovo objetí.