Život v očekávání Božího dne

        Jedním ze základních pilířů křesťanství je víra v návrat Ježíše Krista. Křesťané už téměř dva tisíce let čekají na naplnění slibu, který jim dal jejich Pán a Bůh.

        Apoštol Petr se této tématice věnuje ve svém druhém dopise také. Psal o lidech, kteří budou zpochybňovat pravdivost tohoto zaslíbení. Tito posměvači budou zlehčovat víru křesťanů, kteří se nevzdají naděje na setkání s Ježíšem. Ubezpečuje, že Boží království skutečně přijde. Jen musíme mít trpělivost.

        Petr ale také píše, jak by mělo vypadat naše očekávání: "Když tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zbožně musíte žít vy, kteří dychtivě očekáváte příchod Božího dne! V něm se nebesa roztaví v ohni a živly se rozpustí žárem."  (2. Petrův 3,11-12)

        Jsem členem církve, která má očekávání návratu Ježíše Krista dokonce i ve svém názvu. Jsem proto "adventista", ten, který čeká. To ale neznamená, že si doma lehnu na pohovku a budu čekat. Naše čekání by nemělo být pasivní.

        Líbí se mi příklad Josefa z Arimatie. V Markově evangeliu o něm můžeme číst: "A když už nastal večer - byl totiž den přípravy, předvečer soboty - přišel Josef z Arimatie, vážený člen rady, který také očekával království Boží, dodal si odvahy, vešel k Pilátovi a požádal o Ježíšovo tělo.
Pilát se podivil, že Ježíš už zemřel; zavolal setníka a zeptal se ho, je-li už dlouho mrtev. A když mu to setník potvrdil, daroval mrtvé tělo Josefovi.
Ten koupil plátno, sňal Ježíše z kříže, zavinul ho do plátna a položil do hrobu, který byl vytesán ve skále, a ke vchodu přivalil kámen. Marie z Magdaly a Marie, matka Josefova, se dívaly, kam byl uložen." (Marek 15,42-47)

        Josef patřil mezi židovskou elitu. Byl členem velerady. Nepatřil k těm, kteří Ježíše doprovázeli na každém kroku. Přesto v něm rozpoznal Mesiáše a také svého osobního spasitele.

        Když se Ježíšovi nejbližší rozprchli, Josef si dodal odvahu a požádal o tělo svého Pána. Pilát mu vyhověl a Josef pak Ježíše důstojně pohřbil. Přiznám se, že Josef patří mezi ty, které se chystám v Božím království pořádně vyzpovídat. Budu se ho ptát, co prožíval, když pohřbíval Ježíše. Věřil, že Ježíš vstane z mrtvých? Nebo tím jen chtěl důstojně uctít jeho památku?

        Josef z Arimatie je pro mne příkladem aktivního očekávání Božího království. Nevzdal to, když se ostatním zdálo, že je vše ztraceno. Přestože Ježíše nedoprovázel za jeho života, zůstal jediným, kdo měl odvahu požádat o tělo člověka, který byl římskými úřady prohlášen za zločince. Vzdal se svého vlastního hrobu, aby v něm mohl pohřbít toho, který kázal o Božím království.

        Pokud očekávám "příchod Božího dne", bude to na mně podle Petra poznat. Nejen podle toho, co budu mluvit, ale hlavně podle toho, jak budu žít. Každý, kdo se těší na návrat svého Pána, chce žít "svatě a zbožně".

        Co to znamená? Jak to Petr myslí? Nechejme, ať odpoví sám: "Strach z nich ať vás neděsí ani nezviklá a Pán, Kristus, budiž svatý ve vašich srdcích. Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí. Když jste vystaveni pomluvám, zachovávejte si dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí váš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni." (1. Petrův 3,14-16)

        "Svatě a zbožně" mohu žít jen tehdy, když je Kristus v mém srdci. Vlastně to není má svatost, ale ta, která patří Ježíši.