Pamatuj, dokud pamatuješ

         Moje babička byla vynikající vypravěčka. Z Bible dokázala citovat jakýkoliv text zpaměti. Přesto si pamatuji, že měla jeden problém. Podobně jako já neměla paměť na jména. Bylo to někdy až komické, když jsem ji navštívil a ona mně minimálně pětkrát špatně oslovila, než se jí vybavilo to správné jméno.

         Tehdy jsem se nad tím v duchu usmíval. Dnes se musím usmívat sám nad sebou. Mám podobné problémy, i když jména svých synů si ještě pamatuji. Uvidím, co bude, pokud se dočkám vnoučat.

         Šalomoun v závěru své knihy radí:
"Pamatuj na svého Stvořitele,
   dříve, než se přetrhne stříbrný provaz
  a rozbije se zlatá číše,
   než se roztříští džbán nad pramenem
   a rozpadne se kolo u studny." (Kazatel 12,6)

         Tato zvláštní, orientálně malebná řeč nás upozorňuje na jeden problém. Možná bych to mohl popsat příběhem našeho souseda. Když jsme v sobotu ráno vyráželi na bohoslužbu, on se nám vždy smál. Říkal při tom: "Já to mám vymyšlené líp. Teď si budu užívat života a až budu jednou umírat, tak si zavolám kněze, vyzpovídám se mu z hříchů mého celého života, Bůh mi odpustí a budu v nebi stejně jako vy. Nebuďte blázni a dělejte to jako já." Tenhle geniální plán mu ale nevyšel. Smrt se mu totiž předem neohlásila. Jednoho dne se z ničeho nic ráno neprobudil...

         Nechejme teď stranou stříbrný provaz a zlatou číši. Druhá dvojice je zajímavější. Představte si, že jdete pouští a konečně najdete pramen. Jenže se z něj nedá pít přímo, protože je v zemi. Chcete si nabrat pomocí džbánu, který je vedle pramene, ale jste už tak znaveni žízní, že džbán rozbijete a teď už nemáte vodu čím nabrat. To není radostná představa. Jste u pramene a nemůžete se napít...

         Ke komunikaci se Stvořitelem potřebuji mít čistou mysl. Svůj mozek potřebuji mít v takovém stavu, abych mohl přemýšlet nad tím, co vidím okolo sebe i nad tím, co mi chce Bůh říci - tím, co nechal zapsat v Bibli, snem, viděním nebo dokonce svým osobním zjevením.

         Problém je v tom, že nikdo z nás neví, co ho čeká. Mohu si plánovat, že za sedm let, až půjdu do důchodu, začnu "pamatovat na svého Stvořitele". Jenže kdo mi zaručí, že tu za sedm let ještě budu? Kdo mi může říci, zda si v té době budu ještě něco pamatovat? Jak mohu vědět, že tu budu zítra?

         Včera jsem se po dálnici vracel domů. Kousek přede mnou jelo auto, které na přívěsném vozíku vezlo dodávku. Řidič to ale v jedné chvíli nezvládl a jeho auto i s přívěsem se najednou točilo po dálnici. Děkoval jsem Bohu, že jsem stihl zastavit a že totéž dokázali i řidiči za mnou. Stačilo málo a "stříbrný provaz byl roztržen" a "zlatá číše rozbita".

         V té chvíli jsem si znovu uvědomil, že můj život je "zboží", které nemá předem danou "trvanlivost". Stačí chvilka nepozornosti a najednou může všechno skončit.

         Proč mám zavčasu pamatovat na svého Stvořitele? Protože jen on mi může nabídnout věčnou budoucnost ve svém království.