Moudrý i hlupák skončí stejně

„Tak víš kam jeď? Jeď do Pelhřimova, prohlídni si krematorium, ať víš do čeho jdeš.“ Slavná věta Rudolfa Hrušínského z legendární komedie Vesničko má středisková.

Shledal jsem, že moudrost nese více užitku než pomatenost, jako světlo dává větší užitek než tma. Moudrý má v hlavě oči, kdežto hlupák chodí ve tmě. Avšak i to jsem poznal, že týž úděl potká oba dva. V srdci jsem si řekl: Co potkává hlupáka, potká i mne. Nač jsem tedy byl tak nadmíru moudrý? A v srdci jsem usoudil, že i to je pomíjivost. (Kazatel 2,13-15)

            Šalomoun si během svého života uvědomil, že bez Boha není ani žádná věčnost, a v tom případě má moudrý člověk oproti hlupákovi jen velice malou přednost. Vyhne se sice nerozumným rozhodnutím, ale na druhé straně, moudrost, jak už víme z dřívějška, někdy bolí. No a končí-li vše smrtí, tak tento úděl pak potká moudrého i hlupáka.

            Matně si vzpomínám na říkanku z dětství: „Čím víc se učím, tím víc si toho musím pamatovat. Čím víc si toho musím pamatovat, tím víc toho zapomínám. Čím víc toho zapomínám, tím méně toho znám. Tak proč se vlastně učím?“

            K něčemu podobnému dochází i Šalomoun. Jakmile ze svého života vypustí Stvořitele a věčnost, zjišťuje, že ten, kdo toho moc neví, se má často lépe. Bez vize věčnosti je i moudrost pomíjivá a moudrý Kazatel ji zařadí do dlouhého seznamu toho, co se v konečném důsledku stává marností.

Můj Bože, jsem rád, že mám v nitru touhu po věčnosti a Ty ji naplňuješ. Má touha po moudrosti smysl má v Tobě smysl.

Článek je součástí mozaiky, kterou postupně vytvoří 366 dílů série s názvem "Na počátku všeho bylo Slovo". Najdete je v rubrice se shodným názvem.

Minulý díl:  Nejslavnější ze všech ...