Téměř zapomenuté umění odpouštět ...

            „Co kdo rozsévá, to také sklízí“, říkávala moje babička. Věřila tomu, že to, jak jednáme s druhými, se nám jednou vrátí. Nejen v dobrém, ale i v tom zlém.

Šťastní jsou milosrdní, vždyť Bůh k nim bude také milosrdný. (Matouš 5,7 SnC)

            Židovští duchovní hledali štěstí v nekompromisním prosazování Zákona a ve stejném duchu vychovávali celý národ. Ježíšovo kázání vyznívá přesně naopak. Pokud chci být šťastný, pokud se chci radovat z toho, že mne přijímá Bůh, pak musím k druhým přistupovat se srdcem plným lásky.

            Ateisté často zesměšňují otázku „spasení“ a „věčného života“. Říkají, že jsou to „těšínská jablíčka“. Je to jejich názor. Pravdou je, že každý člověk, který přijal z Božích rukou spasení, prožívá zvláštní radost, kterou nevěřící nikdy nepozná.

            Vedle schopnosti podívat se na věc z nadhledu, nám „milosrdenství“ přináší ještě další plus do našeho života. Dává nám sílu odpustit, přestože máme právo se zlobit a žádat třeba i zadostiučinění. Právě odpuštění totiž dokáže zastavit spirálu násilí, kterou dokáže spustit zlé jednání.

            Ve vztazích mám dvě možnosti: oplatit, nebo odpustit. Oplácení přináší pocit zadostiučinění, který ale rychle vyprchá. Odpuštění je sice zpočátku těžší, ale jeho dopad je dlouhodobý a navíc otevírá novou šanci na to, abychom se pokusili navázat přátelství. Pokud se to podaří, pak přátelství přináší štěstí.

Bože, naplň mé nitro Tvou láskou, která odpouští kajícímu se hříšníku, ale odmítá každé zlo a hřích. Pomoz mi prokazovat milosrdenství, protože i Ty jsi milosrdný. Díky.

Článek je součástí mozaiky, kterou postupně vytvoří 366 dílů série s názvem "Na počátku všeho bylo Slovo". Najdete je v rubrice se shodným názvem.

Minulý díl:  Čím kdo zachází ...