Pokoj s lidmi i sám se sebou

            Občas si vzpomenu na jednoho souseda, který byl rozhádaný snad s celým světem. Přestože měl nadstandardní zaměstnání i příjem, měl neustále nasupenou tvář.

Šťastní jsou ti, kteří působí pokoj, vždyť k těm se Bůh bude hlásit jako ke svým dětem. (Matouš 5,9 SnC)

            Společnost vždy obdivovala lidi, kteří si dokázali jít za svým. Vůdce, kteří dokázali prosadit to, co sami považovali za správné. Politiky, kteří v diskuzích převálcovali své protivníky a nedali jim šanci.

            V „kázání na hoře“ nabízí Ježíš těm, kdo hledají štěstí, další nezvyklou radu. Šťastný bude ten člověk, který bude kolem sebe šířit pokoj. Když se mu podaří usmířit protivníky, přinese mu to radost, kterou bude prožívat vždy, když uvidí, že ti dva, co si ještě nedávno šli po krku, se spolu opět přátelí.

            Zní to pěkně, ale co dělat, když to neumíme? Jsem rád, že v Bibli mohu číst Ježíšův slib: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!“ (Jan 14,27)

            Člověk, který se snaží uvolňovat napětí mezi lidmi, časem zjistí, že se sám zklidňuje a že Ježíšův pokoj postupně plní i jeho nitro. Snaží se pomáhat druhým a prospívá tím i sám sobě. Nachází pokoj s druhými a také sám se sebou.

            Ve svém životě potkávám lidi, kteří dokážou „působit pokoj“. Pomáhají mi věřit, že se to mohu naučit i já.

Bože, chci „působit pokoj“, ale často se mi podaří pravý opak. Přesto zůstávám Tvým dítětem a věřím, že se ke mně přiznáš.

Článek je součástí mozaiky, kterou postupně vytvoří 366 dílů série s názvem "Na počátku všeho bylo Slovo". Najdete je v rubrice se shodným názvem.

Minulý díl:  Už jsi viděl Boha?