Jednou v neděli jsme s manželkou vyrazili na procházku. Máme svou trasu, která má krátkou, střední a dlouhou variantu. Protože bylo krásně, měli jsme v plánu šestikilometrový okruh.
Povídali jsme, radovali se z pěkné přírody okolo. Všimli jsme si, že se na jednom místě objevila nová značka – slepá ulice, ale předpokládali jsme, že se týká jen aut. Náš předpoklad se brzy ukázal jako chybný. Na konci úseku, kde nebylo možné nikam odbočit, byla uprostřed cesty obrovská díra. Aby do ní nikdo nespadl, zabezpečili ji plotem, který ještě někdo natřel vyjetým motorovým olejem. Chvíli jsme dumali, jak tuhle překážku překonat, ale nakonec jsme se museli vrátit. Vzpomněl jsem si na slova krále Šalamouna z knihy Přísloví: "Někdy se člověku zdá cesta přímá, ale nakonec přivede k smrti." (Přísloví 14,12)
V našem případě tehdy nešlo o život. Přesto mne ta příhoda přiměla k rozjímání nad tím, jak je asi člověku, který má na konci životní pouti pocit, že došel na konec slepé uličky. Co s takovým pocitem? Opět jsem našel zajímavá slova v knize Přísloví: "Stezka spravedlivých je jak jasné světlo, které svítí stále víc, až je tu den. Cesta svévolníků je však jako soumrak, nevědí, o co klopýtnou." (Přísloví 4,18-19) Život, který nekončí ve slepé ulici, je podle Šalamouna plný světla, kterého neubývá, ani když nám slábne zrak. Člověk má stále více pocit, že na tomto světě nežil zbytečně. Zdá se mu, že "vidí až za hrob".
Ve slavném Ježíšově kázání na hoře jsem našel výstižnou definici smyslu života: "Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno." (Matouš 6,33) Pokud hledám Boží království a věčný život, pak hrob, kterým končí pozemská cesta, je jen krátkým odpočinkem, po kterém mne Bůh vzkřísí a pozve k životu, který nikdy neskončí.
Křesťané mají ještě jednu výhodu. Na své cestě životem mají spolehlivou navigaci. Ježíš řekl: "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." (Jan 14,6) Bůh si nepřeje, abychom na své pouti životem bloudili. Chce, abychom šli tou nejkratší cestou do Jeho království. Proto poslal Ježíše, svého Syna, aby nám ukázal správný směr.
Čas od času jedu někam, kde to neznám. To si pak najdu mapu a snažím se z ní zapamatovat důležité údaje. Bez problémů pak dojedu i na místo, kde jsem nikdy nebyl.
Jsem rád, že se Ježíš stal mým průvodcem na cestě životem. Chci s ním dojít až do nebeského království. Cesta není vždy jednoduchá a snadná, ale to mne nepřekvapuje. Ježíš předem každého poutníka varuje, že "těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá." (Matouš 7,14)
Také dnes na nás čeká kus životní cesty. Pamatujme, smyslem života není jen někam jít. Chceme-li, aby náš život měl smysl, je třeba mít cíl, který stojí za to, abychom kvůli němu občas museli překonat i nějakou překážku.
