Mladý pane, nemáte nějaké drobásky?

     S lidmi, které označujeme termínem „bezdomovec“, se už dnes můžeme setkat i na vesnici. Zatímco v malé obci je to většinou jedinec, kterého dobře známe, ve městě jsou to lidé pro nás neznámí.

     Jednou ráno mne oslovila mladá žena bez domova, které určitě nebylo víc jak třicet let: „Mladý pane, nemáte nějaké drobásky?“ Možná mi tím oslovením chtěla zalichotit, možná měla špatný zrak. Pak začala vykládat svou pohádku o tom, že potřebuje zajet domů, ale nemůže, protože jí někdo ukradl peněženku.
     Zhruba pět let jsem jako dobrovolník pracoval v Adře s lidmi bez domova a podobných příběhů jsem slyšel spoustu. Mají společné jen jedno. Jejich účelem je zaútočit na naše city i svědomí, a vyprovokovat nás tím k tomu, aby naše peníze nebo stravenka změnila majitele.
     To ráno jsem se mladé ženy zeptal, jak jí mohu pomoci. Řekla, že jí stačí nějaké drobné. Nabídl jsem jí, že s ní zajdu na Armádu spásy, kde za ni zaplatím, aby ji na pár dnů ubytovali a pomohli jí najít dlouhodobější řešení situace. Odmítla to s tím, že na Armádě spásy už byla a že jí tam odmítli pomoci. Nakonec přiznala, že tam nechce, protože by na ubytovnu musela přicházet střízlivá.

     Mnozí lidé, když je někdo požádá o drobné, dají to, co zrovna mají v peněžence. Jiní zase ze zásady nedávají, protože ví, že by pak jejich peníze téměř jistě skončily v alkoholu.
     Je tu ještě třetí cesta, jak těmto lidem pomoci. Rozhodnout se dávat pravidelné příspěvky organizaci, která se lidem bez domova věnuje dlouhodobě a umí to téměř profesionálně. Já mám nejlepší zkušenost s Adrou, v níž jsem „dobrovolničil“, a s Armádou spásy, která dobře funguje v Brně. Stejně tak mohu doporučit Slezskou diakonii, Charitu nebo Červený kříž. Myslím, že není těžké zjistit, která z těchto organizací funguje ve vašem městě a pak už jen stačí zařídit trvalý příkaz v bance nebo zajít osobně a zjistit, jaké další formy pomoci tyto organizace přivítají.

     Každý se může sám rozhodnout, jakou cestu zvolí. Mohu dávat „drobásky“ a tím ještě zhoršovat situaci člověka, který žije na ulici. Nemusím dávat nic, vždyť nejsem zodpovědný za člověka, který po mně chce peníze. Nebo mohu začít spolupracovat s lidmi, kteří „bezdomovcům“ pomáhají.