Radujme se, máme proč

Pastýři se pak navrátili oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. (Lukáš 2,20)

Židé znali starozákonní proroctví o příchodu mesiáše. Mnozí jej dokonce očekávali. Jenže, když se konečně narodil, radost z toho mělo jen pár pastýřů. Jen oni totiž byli připraveni vzdát královské pocty miminku, které uviděli v jeslích.
     Zatímco židovští duchovní řešili, zda je možné, aby se Ježíš narodil v rodině tesaře, pastýře nic takového netrápí. Andělé jim přinesli zprávu, oni si ji ověřili, zjistili, že je pravdivá. Teď se vracejí ke svým stádům a jejich nitro je plné radosti i nadšení z toho, co viděli. „Mesiáš konečně přišel“, říkají si a jejich hlasité chvály jsou slyšet široko daleko.

     Při čtení tohoto příběhu se vždy ptám: „Proč se z toho, že se narodil mesiáš, raduje tak málo lidí?“ A pak přemýšlím i sám o sobě: „A jak jsem na tom já? Umím se radovat? Chválím Boha za to, že souhlasil s tím, aby se Ježíš stal člověkem, tím malým človíčkem, zdánlivě odkázaným na péči své mámy?“
     I já mám dnes možnost volby. Mohu řešit složité teologické otázky jako židovští duchovní. Mohu hledat důvody, kterými obhájím své odmítání víry v mesiáše z jeslí, a určitě jich najdu dost. Druhou možností je, že se stejně jako pastýři začnu už teď radovat z toho, že naši planetu navštívil Bůh a stal  se člověkem. To je něco, co lze jen těžko pochopit rozumem.
     Na co ale nestačí rozum, to umí srdce. Pokud dovolím svým emocím, aby vyhodnotily zprávu o narození mesiáše, pak se Ježíš narodí i v mém nitru a já začnu prožívat stejnou euforii, jakou cítili pastýři, a začnu Boha chválit za vše, co díky jeho přítomnosti v mém životě uvidím, uslyším a také zažiji.

(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)