Pláč nad Jeruzalémem

Když už byli blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče a řekl: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím.

Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí a sevřou tě ze všech stran.  Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil.“ (Lukáš 19,41-44)

   Bude to poslední návštěva Jeruzaléma. Mesiáš přijíždí na oslátku, aby zde završil svou pozemskou misi. Ví, že tu za pár dnů zemře potupně jako zločinec na kříži. Čeká ho smrt, kterou byli tehdy ze světa sprovozováni ti největší darebáci.
   Stvořitel to vše ví, a přece jede dál. Blíží se k tomu městu, které mělo být centrem kultu uctívajícího jediného živého Boha. Izrael dostal vše, co potřeboval k tomu, aby se stal „misionářem celého světa“. Hospodin je vybavil teologií i pravidly. Měli vše, a přece zklamali.

    Proroci zaznamenali spoustu charakteristických rysů Mesiáše a Židé je dobře znali. Věděli, kde se má Mesiáš narodit, věděli jak se má narodit, věděli toho tolik, aby ho mohli poznat. Oni ale takového Mesiáše nechtěli. Ježíš pláče. Nemůže chránit město, které o jeho ochranu nestojí. Už brzy poznají, jak jsou bez Hospodinovy ochrany bezbranní a zranitelní.
     Jeruzalém mohl být městem pokoje, přesto o něm musí Ježíš prohlásit, že tomu tak není, protože jeho obyvatelé nepoznali, v čem ten skutečný pokoj spočívá.

     I já mohu mít Ježíšův pokoj. Ten ovládne mé nitro, když si uvědomím, že o mé bezpečí se stará samotný Stvořitel.

(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)