Jako dítě věřících rodičů jsem mohl od útlého dětství poznávat Boha, o kterém Bible říká, že „je tentýž včera i dnes i na věky.“ (Židům 13,8) Ano, Bůh se nemění, je stále stejný. Přesto se v mém životě mění můj pohled na něj, a to v závislosti na tom, jak se vyvíjí mé poznání.
Kdysi to byl Bůh, který je vševědoucí a mocný. Prostě majestát, který si může dělat co chce a nemusí mi nic z toho vysvětlovat. Ano, byl to vládce vesmíru, který o mně sice ví, ale já jsem někdy míval pocit, že kvůli všemu, oč se v tom nekonečném vesmíru stará, na mne tak trochu zapomíná.
S přibývajícími roky poznávám jiného Boha. Velice výstižně to vyjádřil český teolog Jiří Beneš, když hovořil o 18. žalmu. V jeho úvodu čteme:
„Miluji tě vroucně, Hospodine, moje sílo.
Hospodine, skalní štíte můj,
má pevná tvrzi, vysvoboditeli,
Bože můj, má skálo,
utíkám se k tobě,
štíte můj a rohu spásy,
nedobytný hrade.“ (Žalm 18,2+3)
Nádherná slova. Mohu se utíkat k Hospodinu. Mohu u něj hledat pomoc. Podle Jiřího Beneše ale v původním textu výraz „utíkám se k tobě“ doslova zní „choulím se v tobě“. Není to příjemné zjištění?
Táta mi vyprávěl příběh z mládí. Narodil se jako nemanželské dítě, a protože jeho maminka měla dobrou práci ve Zlíně u Bati, vychovávala ho stařenka.
Být v té době nemanželské dítě nebylo snadné. Jiné děti, které žily s mámou i tátou, se mu smály a když mohly, tak ho šikanovaly. Často proto hledal bezpečí u své stařenky a rád se pak schoulil v její náruči.
Když vyrostl, šel do učení na malíře pokojů. Jednu neděli jel stařenku navštívit. Ležela ve své posteli a zásluhou zákeřné nemoci už byla jen kost a kůže.
Umírala. Přesto, když uviděla svého vnuka, rozzářily se jí oči a z jejích úst zazněla tichá prosba: „Chovej mne.“ Táta vzal její zesláblé tělo do rukou, posadil si ji na klín, objal ji a hladil její tvář.
Všichni toužíme po někom, u koho bychom se mohli schoulit. Proto tak truchlíme a naříkáme, stojíme-li nad hrobem mámy nebo táty. Proto tak těžce neseme ztrátu životního partnera nebo dobrých přátel.
Stále více lidí hledá štěstí prostřednictvím peněz, moci a slávy. Můj Bůh mi radí, abych se raději schoulil v jeho náruči. Já v ní nalézám trvalý pocit bezpečí, pokoj a také klid. Schoulený v Boží náruči prožívám nesmírnou radost i štěstí.
(Napsáno pro pořad Sváteční slovo ČT. Shlédnout můžeteZDE)