David zpívá o tom, co se stane, když Bůh odpoví na naši modlitbu o pomoc:
"Hospodin povstal, zatřásla se země,
základy hor se pohnuly a chvěly,
z průduchů země se valil hustý dým
a kameny žhnuly jako výheň kováře.." (Žalm 18,8-9)
Kousek od místa, kde jsme bydleli, sídlí firma, která se stará o řeky v naší oblasti. Nedávno její zaměstnanci rozbíjeli obrovské balvany, které přivezly nákladní Tatry. Balvan vždy zvedli bagrem do výšky asi šesti metrů a pak ho pustili dolů, na další balvan. Seděl jsem zrovna u počítače a v první chvíli jsem měl pocit, že začalo zemětřesení...
David říká, že když Bůh povstane ve své slávě, země se zachvěje a probuzené sopky začnou chrlit lávu, popílek a dým. To ale není vše:
"Šel dolů oblohou jako po schodišti,
kam vkročil, všechno haslo, byla tma.
Letěl jako jezdec na báječném koni,
letěl rychleji než nejprudší vítr.
Kol něho se tměla hradba černých mraků,
z oblak se valily průtrže vod.
Rozčísl oblohu jasnými blesky,
kam dopadly, vše jako uhlí hořelo.
Burácel hrom a zemi bičovaly kroupy,
nejvyšší vydal svůj hlas,
burácel jako bouře, hromy a krupobití.
Pod blesky – jeho ohnivými šípy,
se rozestoupily masy temných vod.
Hospodin zaútočil svým mocným dechem
a ukázala se dna oceánů.." (Žalm 18,10-16)
Při čtení těchto "hrůz", které doprovázejí Hospodina na jeho cestě z nebe na zem, se mi vybavil jeden z mých dětských snů. V tom snu jsem uměl létat a tak jsem díky tomu mohl chodit po obláčcích. Bylo to něco nádherného a vždy, když jsem se probudil, tak jsem plakal. Bylo mi líto, že je to jen sen.
David popisuje své vidění Boha, který přichází jako Zachránce pro své dítě, které je v nebezpečí a prosí ho o pomoc. I když nám možná jeho triumfální příchod trochu nahání strach, Bůh přichází, aby zachránil své dítě:
"Z výše vztáhl svoji mocnou ruku,
popadl mne a vytáhl z hlubin.
Tak mne zachránil z děsivé moci
mých zapřisáhlých nepřátel,
co neznají než nenávist.
Přepadli mne v mém trápení,
můj Bůh však přispěchal mi na pomoc.
Vyvedl mne jako z vod na pevnou zemi,
to jeho lásce vděčím za spásu." (Žalm 18,17-20)
"Život není procházka růžovým sadem!" Tato slova mi často říkala babička, když jsem s ní mluvil o křivdách, které jsem cítil. Naučila mne s těmito křivdami chodit za mým Bohem. Vím, že "jeho lásce vděčím za spásu".