Za dobrotu na žebrotu

To, co David popisuje v pokračování 35. žalmu myslím zakusil každý z nás. Snažili jsme se pomáhat někomu, kdo zůstal sám. Všichni se na něj vykašlali, protože s ním měli špatné zkušenosti.

Byli jsme varováni, ale chtěli jsme dát dotyčnému další šanci...

        Jak to dopadlo, když se vyhrabal z nejhoršího? David píše svou zkušenost:
"Falešní svědkové mne křivě obviňují,
   nechápu, co mi kladou za vinu,
Za všechno mé dobro by mě tito nevděčníci
   utopili pomalu na lžíci.
Když jim bylo bídně, sedával jsem u nich,
   modlil jsem se za ně, ba i postíval:
   "Bože, vrať jim zdraví!"
Navštěvoval jsem je jako rodný bratr,
   jako matka jsem se o ně strachoval.
Když teď došlo na mě,
   s radostí se shlukli,
   za zády mi kuli svoje pletichy.
Škodolibě se mi kdekdo poškleboval,
   nízce vysmíval se, hrubě urážel." (Žalm 35,11-16)
Kolikrát jsem zažil něco podobného. Člověk pak už nemá chuť někomu pomáhat. A to je přesně to, co si přeje ďábel, který stojí v pozadí tohoto nevděku. Takové jednání nás bolí. Není snadné se s ním vyrovnat. Cítíme podobnou hořkost jako David.
Lidová moudrost říká: "Sdílená bolest – poloviční bolest. Sdílená radost – dvojnásobná radost." Je to pravda. Když se máme s kým sdílet o své bolesti i s radostmi, nehrozí nám, že zatrpkneme na Boha i celý svět. Jsou situace, které by nepochopil žádný člověk. Ani rodiče, partner nebo nejbližší přátelé... Jen Bůh může pochopit, co cítíme, když prožíváme zklamání od někoho, komu jsme dlouho pomáhali a kryli záda, často na úkor našeho pohodlí a odpočinku.

        David se o svou bolest sdílí se svým Bohem. Ve své zpívané modlitbě mu řekne o všem, co ho trápí, a nám se může zdát, jako by David Bohu vyčítal jeho nečinnost:
"Budeš, Hospodine, jenom přihlížet?
   Volám k tobě, Bože, zachovej můj život,
   nemám jiný, než tenhle jediný.
Budu tě pak slavit před největším davem
   při všech příležitostech, na všech náměstích!
Ať si nemnou ruce moji protivníci,
   nemrkají spokojeně, že mne dostali.
Jejich řeči plodí jenom samý rozbroj,
   ať si sebevíce žvaní o míru.
S jakým potěšením si na mě všichni ukazují:
   "Jen se podívejte, takhle dopadl!" (Žalm 35,17-21)
To, co zní jako výčitka, je lidská bezradnost. David neví jak dál. Nerozumí tomu, proč Bůh mlčí. Ale současně se už těší na chvíli, kdy Bůh zasáhne a on ho pak bude moci znovu oslavovat jako svého zachránce, který přišel v pravý čas.

        Chci si dát pozor, abych nebyl nevděčný vůči Bohu, který mi pomáhá. Ať v mém případě nemusí Bůh smutně konstatovat: "Za dobrotu na žebrotu."