Bůh ve vyprávění našich otců

         Jako kluk jsem velice rád poslouchal vyprávění mé maminky o tom, jak jim Bůh zázračně pomáhal v jejich životě. Táta byl díky svému kazatelskému povolání doma jen výjimečně.

Když se to ale občas podařilo, tak jsme se těšili na jeho příběhy z doby II. světové války, ve kterých také zaznívala vděčnost za vše, co tehdy Bůh udělal pro jejich rodinu.

         Vyprávění druhých poslouchám rád dodnes. Zjišťuji při něm, že Bůh je stále stejný. Pořád se můžeme spolehnout na jeho pomoc, když je jí potřeba.
         Prožil jsem ale období, kdy jsem měl pocit, že buď si táta vymýšlí, nebo už Bůh není takový, jako v době, o které vyprávěl. Podobné otazníky měli i Židé, kteří slýchali vyprávění o slavném vyvedení Izraele z Egypta, ale v jejich životech se Bůh takto mocně neprojevoval.

         Autor 44. žalmu těmito otázkami ohledně Boží moci začíná svou píseň:
"Bože, tolikrát jsme slýchali vyprávění otců
   o činech, jež jsi vykonal
   za jejich časů, v dobách minulých.
Svou vlastní rukou vyhnals pohany,
   otcům jsi jejich zemi přisoudil,
   jedny jsi sklidil – druhé rozesel." (Žalm 44,2+3)
         Umím si představit, jak židovské dítě "visí na rtech" svého otce, který vzpomíná na slavnou židovskou historii. V dětském srdci klíčí hrdost na to, že je součástí "Božího lidu". Těší se, že jednou něco podobného zažije na vlastní kůži.

         Otec dál vypráví i o tom, jak probíhalo obsazování zaslíbené země:
"Tu zemi nedobyli oštěpy a meči,
   svou vlastní silou, mocí vojenskou.
   Tvá silná pravice to byla,
   tvé tváře mocný jas to způsobil,
   protožes v nich prostě našel oblibu." (Žalm 44,4)

         Rodina pak společně chválí svého Boha a děkuje mu za vše, co dal jejich národu. Všichni nadšeně volají:
"Není panovníka, krále nad tebe,
   jen ty jsi štítem Jákoba, můj Bože!
S tebou jsme vždy rozdrtili nepřátele,
   ve tvém jménu poráželi vzpurné." (Žalm 44,5+6)
         Kdyby je v té chvíli Bůh vyzval, aby vzali do rukou zbraně a šli hájit svou zemi před nepřáteli, ani chvíli by neváhali. Ví totiž, že to nebudou jejich zbraně, ale bude to Hospodin, kdo jim zase zaručí bezpečný život v jejich vlastní zemi:
"Nedobil mi vítězství můj luk,
   ani meči neděkuji za život.
Z ruky protivníka tys nás vždycky vyrval,
   jeho nenávist ty sám jsi pokořil." (Žalm 44,7+8)

         Vyprávění otců buduje v dětském srdci i mysli odvahu zkusit prožít stejně slavné zkušenosti, o jakých slyší. Nitro mladého člověka je plné očekávání budoucích věcí. Věří všemu, co slyší, a proto se rádo přidá ke společné chvále:
"Proto den co den ti patří naše chvála,
   na věky tvé jméno chceme velebit." (Žalm 44,9)

         Nebojme se svým dětem, i těm duchovním, vyprávět zkušenosti, které jsme prožili a které stále prožíváme s naším Bohem. Možná jim právě to naše vyprávění dodá chuť prožívat s Bohem něco podobného.