Smrt si jak stádo lidi na provázku vodí

         Smrt není téma, o kterém bychom se rádi bavili se svými blízkými. Díky médiím o ní sice slyšíme každý den, a v případě válečných konfliktů je nám dokonce nabízena v přímém přenosu, přesto se jí v běžném rozhovoru raději vyhýbáme.

         V dávných kulturách ale smrt nebyla tabu. Byla něčím, s čím musel každý počítat jako s realitou života. Stačila války, období sucha nebo třeba epidemie moru a spousta lidí přišla o své blízké.
        Vždy žili lidé, kteří si mysleli, že smrt nějak doběhnou. Jedni spoléhali třeba na peníze, další na různá kouzla a čáry... Pro autora 49. žalmu je smrt hlavní téma. Těm, kteří spoléhají na hromadu zlata, píše:
"Člověče bláhový, co jsi našetřil,
   potomci pochválí a tím s tebou skončí." (Žalm 49,14)

         Pokud uvěřím tomu, že mi mé peníze pomohou v okamžiku smrti, dočkám se velkého zklamání. Bohatství mi při umírání nebude nic platné. Pokud dám hromadění majetku na první místo v mém životě, pak umřu stejně jako ostatní. Užitek z mých peněz budou mít jen mí dědicové a stát, který si vezme svou daň.
         Smrti je jedno, zda jsem bohatý nebo chudý:
"Lidi si smrt jak stádo na provázku vodí,
   do hrobu sklátí je, tam všechno skončí." (Žalm 49,15)
         Pokud by zde žalm skončil, bylo by to smutné čtení, i když by vystihovalo realitu života a smrti. Jsem rád, že autor pokračuje dál. Život totiž nemusí končit na slepé koleji. Nemusím dopadnout jako starý železniční vagón, který je už dobrý jen k tomu, aby byl odstaven na "kusou kolej", kde ho časem zničí rez.

         Jak se mohu vyhnout smrti? Jak ji mohu porazit?
"Mne však Bůh ze spárů podsvětí vykoupí
   a k sobě přijme!" (Žalm 49,16)

         Jedinou šancí, jak se vyhnout slepé koleji, je Bůh. Stvořitel nebe a země má moc mne vyrvat "ze spárů podsvětí". Nikdo jiný to nedokáže. Bůh je zárukou šance na věčný život. Jenže, kdo dnes ještě věří v Boha? Raději šilháme po těch úspěšných. Máme pocit, že by nám bylo lépe, kdybychom se měli jako oni. Pokud je toto náš problém, pak bychom neměli přehlédnout varování, které je určeno právě nám:
"Když druhý bohatne, ty na to nedbej,
   nezáviď mu jeho velký dům.
Zlato si do hrobu nevezme, ani svou pozemskou slávu.
Ať si to jak chtěl pochvaloval, jak dobře všechno zařídil,
   musí se odebrat do tmy, za všemi svými předky." (Žalm 49,17-20)

         Peníze, sláva i bohatství dnes vládnou světu a skoro každý člověk touží po tom, aby alespoň chvíli mohl patřit k těm, kteří něco z toho mají. V okamžiku smrti jim to vše ale bude k ničemu. Nechám si poradit?
"Člověče, vyslechni pravdu:
   Když ve svém časném životě
   moudrost a poznání o sobě nemáš,
   jak zvíře zahyneš, promarníš věčnost." (Žalm 49,21)
         Pokud se smrtí bojuji sám, je to předem prohraný boj. Jediný, kdo nad ní dokáže zvítězit, je Bůh. On chce bojovat i za nás.