On mění mou píseň

Další Davidův žalm pomalu končí. Na začátku prosí o smilování. Má strach, připadá si jako v pasti a Bůh se svou pomocí mu připadá strašně vysoko a daleko.

Tento stav dobře znám. Mnohokrát se cítím podobně. Jenže David se za svůj stav nestydí a neskrývá ho. Když se modlí, říká Bohu o všem, co cítí. Vlastně na Hospodina vyklopí všechny své starosti, bolesti a strachy. A jak tak hovoří k Bohu, jeho stav se postupně mění. Už se necítí tak sám a opuštěný. Už nemá pocit, že na něho Bůh zapomněl. Jeho srdce plní jistota Božího přijetí. Proto se najednou jeho píseň mění v radostné opěvování Spasitele, který je s námi i tehdy, když nám naše pocity říkají něco jiného:
"Mé srdce, Bože, je dnes plné zpěvu,
   mé srdce chvátá tobě vstříc.
   Je připraveno každého dne znovu
   víc a víc ti hrát a zpívat." (Žalm 57,8)
Slyšel jsem, že naše pocity jsou jako vlečka, která jede tam, kam ji zaveze traktor, za kterým je připojená. Záleží na nás, kterým směrem své pocity směřujeme. Pokud zůstáváme jen u našich strachů a obav, pak nás jednou naše pocity zabijí.

     Můžeme to ale dělat tak jako David. Ten bere do své ruky harfu a začíná hrát. Nejdříve se "vyhraje" ze svého smutku a splínu, aby pak začal radostně chválit Boha:
"Prober se přece, má věhlasná harfo,
   Jitřenku probuď, moje citero!" (Žalm 57,9)
Dělám něco podobného. Někdy sednu ke klavíru a hraji to, co cítím. Pokud vydržím, po chvíli smutek a špatná nálada mizí a já se cítím lépe. Jindy jdu ven a pobrukuji si nějakou melodii. Většinou pak skončím u radostných chval, které oslavují Boha. Tohle mne naučila maminka mé ženy, která si také pořád zpívá.

     David ale nezpívá jen proto, aby si zlepšil náladu. Když mu Bůh vrátí jistotu spasení, má David další důvod ke zpěvu a skládání nových žalmů. Svou písní chce chválit Boha a pomáhat lidem, kteří se cítí podobně jako on na začátku tohoto žalmu:
"Tobě, můj Králi, vyzpívám svou chválu,
   po celém světě ať se rozezní." (Žalm 57,10)
Takový zpěv má na nás pozitivní vliv. Uvědomujeme si, že na to vše, co nás čeká, nejsme sami. Také nám pomáhá zůstat v pokoře před Bohem, protože naše štěstí nepramení z toho, co jsme dokázali my, ale je darem Boha, který nás miluje, a proto nám nabízí svou milost:
"Vždyť tvoje milost až do nebe sahá,
   tvá věrnost se klene až nad mraky.
Vyvyš svou slávu výš, až nad nebesa,
   ať se před ní skloní do prachu každý smrtelník!" (Žalm 57,11-12)
Pokud se nebojím před Bohem přiznat svůj stav a své pocity, pak mohu prožít stejnou zkušenost jako David. Bůh změní mé pocity i mou píseň.