Ty se jim však směješ...

V úvodu žalmu si David přeje, aby jej jeho Pán zbavil všech protivníků. Pak ho vybízí, aby je trestal bez slitování. Aby bylo jasné, koho má na mysli někoho, přidává popis jednání lidí, kteří mají být potrestáni.

"K večeru se plíží, vyjí jako vlci,
   kolem hradeb města lačně běhají.
Jejich jazyk s ostrým nezadá si mečem,
    myslí si, že Bůh ty řeči neslyší." (Žalm 59,7+8)
Možná takové lidi znáš také. Jejich největší radostí je, když mohou někomu ublížit. Zasít nedůvěru mezi muže a ženu, kteří až do té chvíle prožívali spokojené manželství. Pomluvit rodiče před jejich dětmi. Nabourat vztahy na pracovišti. Neumí se radovat, a tak nepřejí radost ani těm druhým.

     Nás to někdy vyvádí z klidu. Jak to vidí Bůh? Také ho to rozčiluje? Je stejný jako my? Náš žalm říká něco jiného:
"Ty se jim však směješ,
   k smíchu jsou ti všichni." (Žalm 59,9)
Vzpomínám si, jak jsem se jednou, ještě jako malý kluk, zlobil na mého tátu. Přišel jsem k němu a začal do něho bušit svými dětskými pěstičkami. Stál nade mnou a jen se usmíval. On to viděl jinak a věděl, že se za chvíli unavím a pak bude vše zase jinak. Skutečně jsem se unavil a teprve pak jsem byl ochotný slyšet to, co mi tatínek říká a nakonec jsem i uznal, že má pravdu.

     Ve chvíli vzniku této písně je David už nejspíš izraelským králem. Není to v situaci, kdy mu hrozí akutní nebezpečí. Jen se vrací k tomu, co bylo dřív a v jeho srdci je možná touha po pomstě. Proto se obrací na Hospodina a žádá ho, aby vše vyřešil.
Přidává další prosbu. Ví, že současná situace se může rychle změnit. Během chvíle se může znovu ocitnout v nebezpečí života. Proto vyznává:
"Bože, tys má síla, budu se tě držet,
   jsi mé útočiště, nedobytný hrad." (Žalm 59,10)
Dřív jsem tato slova dával vždy do souvislosti s nebezpečím, které mi hrozí zvenčí. V poslední době si ale uvědomuji, že ta nejnebezpečnější jsou v mém vlastním nitru. Nakonec ve svém dopise nám to píše i Jakub, bratr Pána Ježíše: "Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí." (Jakub 1,14) Mé největší boje se netýkají pokušení, která přicházejí zvenčí, ale toho, co vzniká v mém nitru.
Toho, kdo nemá velké ambice a touhu po slávě, může ďábel jen stěží svádět k tomu, aby vstoupil do politiky a získal moc. Sousedovic manželka mne nesvede, pokud já sám nemám ve svém srdci touhu po nějaké avantýře. Ani alkohol mne nezmůže, pokud si nebudu pěstovat svou závislost na něm...

     Vraťme se ale zpět k Davidovi a k tomu, co prožívá:
"Milosrdný Bůh je stále přede mnou,
   nepřátel mých konec je už na dohled." (Žalm 59,11)
David přestává sledovat své nepřátele, odkládá svou touhu po pomstě a začíná sledovat Hospodina. V jeho přítomnosti se cítí v bezpečí před lidmi, kteří touží po jeho krvi, ale také před sebou samým. Myslím, že je to dobrá lekce i pro mne.