Menší než zrnko máku

Vyrazili jsme s manželkou na krátkou dovolenou. Využili jsme krásné babí léto a vydali se na dva dny do hor. Ubytovali jsme se na malé chatě v Beskydách. Po menší túře jsme si večer lehli venku na karimatky, přikryli se dekou a pozorovali oblohu.

Chvíli jsme si povídali, jeden od druhého se zahřívali, protože teplota klesla pod 10⁰ C. Pak už jsme jen mlčeli a každý sám vnímal tu nádhernou atmosféru.

Po chvíli se úplně setmělo a byla vidět i mléčná dráha, která se táhla napříč celé obloze. Ležel jsem a vzpomínal na chvíle, kdy jsem prožíval něco podobného. Letní tábory v dětství, vandry a spaní pod širákem...

Pak jsem chvíli přemýšlel o nekonečném vesmíru a připadal si malinký, menší než zrnko máku. Představoval jsem si jiné obydlené světy a dumal nad tím, jak to tam, někde ve vesmíru, asi vypadá.

V tom se ozvalo mohutné jelení troubení, které se ještě odráželo od okolních kopců. Bylo tak majestátné a tak strašidelné, že manželka vzala nohy na ramena a utekla do chaty. Protože nejsem žádný hrdina, utíkal jsem za ní.

Když jsem pak usínal v posteli pod teplou přikrývkou, říkal jsem si, jak je ta naše země krásná. Možná jsem tu krásu vnímal o to víc, že na té chatě nebyl internet a signál tam neměl ani můj mobil. A já si po delší době znovu uvědomil, jak je život i bez těchto vymožeností krásný.
(I když jsem se k nim po návratu domů zase rád vrátil.)