Moc mi chybí rodiče

a to jsem měla štěstí, že žili téměř do mé šedesátky. Čím jsem starší, tím hůře to nesu.Vídali jsme se často, jako ostatně celá naše velká rodina , a tak se mi stává, že když projíždím někdy kolem místa, kde bydleli, mám cukání, že se u nich zastavím.  Maminka zemřela před dvěma lety, tatínek o dva roky dříve a  já si stále nezvykla. Obvykle pak s pláčem dojedu domů. Moje děti k nám chodí velmi často a navíc denně telefonují , hodně si povídáme, takže jsme zase my těmi, které oni potřebují, jako jsem potřebovala oporu a zázemí já a vždy ji našla u svých rodičů.

pravda

Vzdy si ve vasem blogu najdu neco pro sebe :-), co pohladi na dusi a vede k vetsimu porozumeni situaci, nebo mych deti, manzela. Toto bych si dovolila trosicku doplnit, doplnit myslenku. Ano rodice maji spoustu zkusenosti a vlastnich prozitku, taky se ucili na vlastnich chybach a k urcite zralosti musime "dorust". Ale co zacina byt problemem teto doby? Me osobne se zda, ze to je i to, ze rodice, zvlast mladi rodice malych deti (jsem jednim z nich) neumi poslouchat a povidat si s detmi. A kolik problemu by si tim mohli usetrit, kolik veci pochopit, jenom kdyby si umeli popovidat a hlavne taky naslouchat svim detem.

Re: pravda

Rodina, to je úžasné společenství. Tady u nás na ní moc nedbáme, ale třeba na Slovensku jsou schopni se sejít a pomoci si i úplně vzdálení příbuzní, jak už se vtipkuje "druhá sesternica švagrinej krstného otca", případně pokud je příbuzenský vztah ještě složitější, zjednoduší se to výrazem: "je mi to rodina". Hodně se zajímám o dějiny válek a třeba za dob biaferské války v 60-tých letech dokázal kmen Igbů s 11 mil. obyvatel přijmout 1,5 mil. uprchlíků jen na základě příbuznosti, ať byla sebevzdálenější. To by bylo u nás nemyslitelné.

Moje neteř, dcera o dost mladšího bratra nyní čeká dítě. Já lump, hříšník a nekřtěný "pohan" se každý den modlím, ať je dítě zdravé, chytré, hezké. Moje manželství bylo bezdětné, moje žena už odešla do nenávratna a já se na toho mrňousa těším, jako by to měl být můj vlastní. Už se těším, že jak jsem proti vůli rodičů  a prarodičů rozmazloval neteř, budu i její dítě, holt zvrhý prastrýček. Na smějící se smajlík nezbývá počet znaků.

Takovým lidem

se ani nedá říkat rodiče....hrůza, běhá mi mráz po zádech, když čtu, že je někdo něčeho takového schopen

drsný....

mám známou,která sice neskončila v dětském domově,ale start měla stejný-rodiče se brali s tím,že děti nechtějí,nebyli už ani nejmladší a nějak si ,,mysleli,,že děti nebudou mít....no měli,no

Slyšel jsem kdysi:

Když mu bylo pět, myslel si, že táta je ten nejchytřejší člověk na světě. Když mu bylo patnáct, byl přesvědčen, že táta je ten největší blbec na světě. V pětadvaceti mu byl táta úplně lhostejný. V pětatřiceti uznával, že táta měl občas pravdu. V pětačtyřiceti uznával, že táta měl velmi často pravdu. V pětapadesáti se chodíval se starým tátou radit.

Re: Slyšel jsem kdysi:

Také jsem to už několikrát slyšela. Něco pravdy na tom je, ale s tím blbcem a lhostejností to není až tak stoprocentní. Náš  17letý syn nedávno řekl: jsem na našeho taťku hrdý. Není to krásné?