- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Díky, Vlastíku, díky! Díky za otevření těchto existenciálních otázek!
Úzkost ze smrti máme každý, protože umírání jsme nepoznali. Umíme o něm hezky mluvit, ale dokud se nás to bytostně netýká a týká se to jen druhých, tak to ještě jde. Stárnu, jako každý jiný. Vnímám, jak se den naplnění života blíží. A nikdy nevíme, jak ten odchod náš ze života bude vypadat. Někdo umírá vteřiny, jiný umírá týdny. Každý potřebujeme doprovod druhou osobou a důvěru v Boha. A je to jedno, zda jsme se víře celý život bránili nebo jsme s vírou žili. Pokud jsme si svým úsilím o popření Boha (ale i pomocí náboženství!) nevytvořili hráz proti Bohu, a pokud prostě žijeme v přítomnosti Boží, je naše umírání klidnější. Naše soustředění na naši svatost není tou nejlepší cestou, protože bývá falešné. Poctivější je přijmout vědomí svojí hříšnosti a spolehnutí na Lásku Boží.
A samotné umírání, které naše okolí počítá na vteřiny nebo na hodiny, trvá strašlivě dlouho a přes všechny známé přísliby se nám ze života nechce. A přes sebevětší přítomnost nejbližších jsme v umírání sami. Sami? S Bohem.
Opr.: Žij tak, by až ty budeš umírat, všichni plakali, a ty ses smál"... Díky. (A karma).
Díky, pane Furste, za pěkné a útěšné povídání o tom, co nás všechny bez rozdílu určitě čeká, a jak to máme brát. Mám podobnou zkušenost jako Vy s některými "odcházejícími blízkými lidmi v rodině". Od té doby mě smrt neleká, obavy mám možná jen z toho, co se děje před tím (Z nemoci). Líbí se mi přísloví "když se narodil, všichni se radovali a tys plakal. Žij tak, by až ty budeš umírat, všichni plakali, a tys se smál"... Šiřme kolem lásku a optimismus, buďme k lidem vlídní, pomáhejme jim (neškoďme jim). Pak bude pro nás všechno snazší.