Když jsem pak jel autobusem domů, tituloval jsem se termíny, které tu raději nebudu publikovat. Ale vzal jsem si z toho ponaučení a od té doby se hazardu velkým obloukem vyhýbám.
Přesto si vám dovolím položit otázku: “Kolik byste vsadili na to, že hodím v kostkách stokrát za sebou postupku od jedné do šesti?“
V diskuzi k článku “Taková divná rodina“ jsem našel následující příspěvek: “Podstatu péče o novou generaci u tabonů jste vystihl pěkně - výstižně a pro laika zajímavě. Ale nepochopil jsem z Vašeho závěru, proč by k takovému chování nemohlo dojít "evolučně" a proč by tedy mělo být nutně "vytvořené Bohem".“ Slíbil jsem, že odpovím dalším článkem. A tak plním slib.
Kolik byste tedy vsadili na můj pokus hodit stokrát za sebou v kostkách postupku od jedné do šesti?
V klasické teorii pravděpodobnosti jsme se učili pracovat s několika základními pojmy:
Jev jistý – příklad: Na hrací kostce mám samé jedničky. Pokud chci hodit jedničku, je to jev jistý. Tento jev se označuje číslem 1.
Jev nemožný – příklad: Pokud chci na téže kostce hodin šestku, je to jev nemožný. Takový jev je označen číslem 0.
Jev možný – příklad: Pokud chci na běžné hrací kostce trojku, je to jev možný. Jeho pravděpodobnost se označuje číslem menším než jedna a větším než nula.
Pravděpodobnost, že daný jev nastane je tím větší, čím více se číslo blíží jedničce. Blíží-li se nule, je jen malá šance, že takový jev nastane.
Chci-li na normální kostce hodit trojku, mám šanci jedna ku šesti, že se mi to podaří.
Při pokusu hodit dvěma kostkami předem danou kombinaci je pravděpodobnost jedna ku třiceti šesti.
Kdybych chtěl hodit deseti kostkami současně třeba samé šestky, pak musím počítat s existencí téměř šedesáti milionů jiných kombinací.
Ten, kdo by si chtěl vsadit na totéž s dvaceti kostkami, by už měl šanci téměř nulovou šanci na úspěch. Těch různých kombinací je už 3 656 158 440 062 976. (Pokud má kalkulačka nelže.)
Tak co, vsadili byste si na mne, kdybych chtěl hodit stokrát postupku od jedné do šesti? Já ne.
V době studia na technice jsme se spolužáky do počítače vložili program, který měl spočítat, jaká je pravděpodobnost, že by náhodně vznikla informace, kterou má každý z nás ve své DNA. Vyšlo nám číslo 1:2,7 x 1010 000 000 000. Je to číslo, které má za desetinou čárkou nejdříve deset miliard nul a pak teprve nějaká další čísla. Pro lepší představu – kdybych toto číslo psal rukou, pak bych jen na nuly za desetinou čárkou potřeboval řádek dlouhý 35 000 km.
Je-li jednička je jev jistý a nula jev nemožný, pak se mnou jistě budete souhlasit, že tohle číslo se blíží nule a tedy jevu nemožnému. Proto je mi bližší víra ve stvoření než víra v evoluci.
Když jsme si tehdy hráli s pravděpodobností, tak nám také vyšlo, že by na tento experiment bylo málo času. Odhadovaná délka existence vesmíru by nestačila...
Při diskuzích se zastánci evoluční víry slýchávám, že vývoj druhů šel vpřed díky tomu, že rodiče učili své děti tomu, co sami uměli. Za tisíciletí opakování se tak tato informace stala součástí genetické výbavy daného druhu. I kdybychom tuto fikci přijali za fakt, u tabonů to vzhledem ke způsobu jejich rozmnožování nemůže fungovat. Rodiče své potomky ničemu neučí. Tak jak to, že to umí? Vznikla tato jejich schopnost náhodnou mutací? Také u tabonů by nám vyšla mizivá pravděpodobnost vzniku jejich genokódu náhodou. Proto je pro mne víra ve stvoření přijatelnější odpovědí na dané otázky, než víra v evoluční teorii.
Kolik byste vsadili na to, že hodím stokrát po sobě postupku? Že nic? Jak to? Vždyť tahle pravděpodobnost je propastně vyšší, než pravděpodobnost toho, že naše DNA mohla vzniknout náhodným vývojem.
Tyto myšlenky mne vedou k tomu, že tak, jako byste vy nevsadili na mou schopnost hodit stokrát za sebou postupku od jedné do šesti, já nevsadím na evoluci. Sázím na stvoření, protože víra ve stvoření řeší mnoho mých otázek, na které jsem bez ní zatím nenašel jiné řešení.
* (Díky připomínkám v diskuzi jsem upravil příklady s hrací kostkou.)
