Sladké, a zákusky zvlášť, jsem měl rád odjakživa. Když jsme v dětství slavívali narozeniny, těšil jsem se právě na sladkosti. Ty své jsem vždy dokázal sníst jako první a ještě to komentovat slovy: "No co, alespoň se mi nezkazí!"
V našem domě tehdy bydlela výtečná cukrářka. Také moje máma je výborná kuchařka, podobně jako mé tety. Žena mého mladšího bratra peče na svatby a na její dobroty slyším jen samou chválu. Přátelé, a když moje žena upeče věnečky, to je jedna báseň.
Navíc bydlím ve městě, kde se vyrábí Marlenka i Gruzínský medovník, takže věřím, že mi v této oblasti nebudete upírat právo podělit se s vámi o mé hodnocení. Vsadil bych se, že bez přiloženého obrázku byste neuhodli, jaký zákusek mám na mysli. On to vlastně není tak docela zákusek. Tuhle dobrotu jsme poprvé ochutnali právě v Javorníku. Připravila nám ho naše kamarádka Irenka Zelenková, která už dnes, žel, nežije.
Když se nás tehdy zeptala "Dáte si s námi chleba s máslem, medem a jahodami?" dívali jsme se na ni dost nechápavě, protože tuhle pochoutku jsme do té doby neznali. Ale protože i ona byla výtečná kuchařka a vždy nám u ní chutnalo, dostala náš souhlas. Namazala chléb máslem a na něj nakrájela kousky jahod, které právě přinesla ze zahrady. Vše zalila čerstvým medem. Jožka, její manžel a včelař, ho v tom týdnu zrovna stáčel. Už první sousto, které jsme ochutnali, nás přesvědčilo, že Irenka opět nezklamala.
Od té doby, když zrají jahody, míváme v sobotu ráno často na snídani právě tuto pochoutku. A já si při ní vždy vzpomenu na Irenku a její pohostinnost. Byla jednou z žen, od kterých se můžeme učit, že prostým jídlům našich předků se hned tak něco nevyrovná.
Pokud se mi podařilo vás inspirovat, pak vám přeji dobrou chuť.
