Naposledy přede mnou stáli dva, co nadávali na drahotu a vzpomínali staré časy. Můj nákupní vozík se vedle toho jejich musel cítit jako chudý příbuzný. Měl jsem v něm pár rajčat, pórek, chleba a mléko. Ten jejich vypadal úplně jinak. Akční zboží po kartonech, mezi tím pití, sladkosti, salámy a ... Prostě, víc už by se do nich nevešlo.
Jak tak nadávali na poměry a plakali po starých krásných rudých časech, vzpomněl jsem si na babičku Šmigurovou, která se v těch "krásných časech" dostala do domova důchodců, protože neměla příbuzné a její zdravotní stav už neumožňoval, aby zůstávala sama ve svém bytě.
V novém prostředí si zvykala na to, že už nemusí vařit, prát a uklízet. Brzy zjistila, že neumí jen tak nečině sedět. V její hlavě se zrodil plán - bude šít pantofle. Z dílny nedalekého družstva dostala zbytky koženky a tenkého molitanu. Koupila chemlon a začala. Po několika zkouškách byla spokojená. A protože nebyla sobec, přizvala i další babičky, které už také od toho nicnedělání svrběly prsty.
V domově důchodců vznikla zvláštní dílna. Jedna důchodkyně vystřihovala jednotlivé díly z koženky, další z molitanu. Všechny pak z jednotlivých dílů šily pantofle. U toho vzpomínaly na první lásky, zpívaly a občas si udělali párty... Hotové pantofle prodávaly zájemcům po desíti korunách. Dodnes mi není jasné, jak je možné, že jim to v té totalitě procházelo.
Jsou dva druhy lidí.
Jedni nestále nadávají, závidí a každý se jim raději vyhne.
Druzí v každé etapě svého života hledají způsob, jak být užiteční. Taková byla babička Šmigurová. S obdivem na ni vzpomínám vždy, když návštěvě nabízím pantofle, které jsem si od její party koupil někdy v osmdesátých letech minulého století a které stále ještě slouží.
