Bylo mi ho líto. "Chudák, sedí tu v takové zimě..." říkal jsem si. Nahmatal jsem v kapse pár drobných mincí a vhodil je do misky, kterou měl před sebou. Všiml jsem si, že už byla skoro plná. Když jsem se o hodinu později vracel, žebrák tam stále seděl a stále se třásl zimou. Jeho miska ale byla prázdná.
Druhý den jsem ho tam viděl sedět znovu. Opět se třásl zimou a misku měl skoro plnou drobných. Když jsem se o něco později vracel, miska byla prázdná. Najednou mi došlo, že bez nohou se tam nemohl dostat sám. Někdo ho tam musel dopravit a ten někdo ho patrně hlídá a pravidelně inkasuje vyžebrané peníze. Na nedalekém parkovišti stálo auto s nastartovaným motorem. V něm, pěkně v teple, seděl chlapík. Kouřil, popíjel kávu a pozorně sledoval žebráka...
Tentokrát jsem do misky žádné peníze nedal. Řekl jsem si, že takový byznys podporovat nechci. Když se o žebráka začala zajímat městská policie, jeho "ochránce" ho přesunul do sousedního města.
Ve stejné době mi manželka vyprávěla o dvou cikánech, které občas potkává v Ostravě kousek od Masarykova náměstí. Otec a syn tam na rohu jedné ulice hrávali na harmoniky. Před sebou měli klobouk, do kterého jim kolemjdoucí občas vhodili nějaké drobné.
Žena vyprávěla o tom, jak krásně hrají a jak se s nimi vždy ráda potká. Jejich hudba jí vždy potěší a vylepší náladu. A tak jim také pokaždé do klobouku přidá pár mincí.
Shodli jsme se, že některým žebrákům dáme peníze jen jednou a pak se jim raději vyhýbáme. Proč? Protože v jejich případě máme pocit, že nás citově vydírají.
Těm dvěma cikánům a jim podobným dáme nějakou korunu rádi vždycky. Oni totiž jen neberou a nenatahují ruku. Nejdříve nám svou hudbou nabízejí radost a pohodu. A to za těch pár drobných určitě stojí.
