Poslední – apoštol Jan (Začalo to zklamáním 62)

Po Petrově smrti umírají postupně i další očití svědkové Ježíšova působení na naší zemi. Jedním z posledních je apoštol Jan. Přežil zničení Jeruzaléma i následné vyhnání většiny zbývajících Židů z Palestiny. V té době se stává starším v efezském sboru.

Také Jan píše dopisy. Jsou ale jiné, než ty Pavlovy a Petrovy. Ti, kdo znali Jana v jeho mládí, si všímali jeho proměny. Kdysi mu i s jeho bratrem Jakubem říkali "synové hromu". Byla to zasloužená přezdívka. Oba dva dokázali jednat rychleji než myslet. Chyběla jim láska.

Jednou, když procházeli Samařskou vesnicí, kde Ježíše odmítli přijmout a pohostit, oba bratři navrhují: "Pane, máme přivolat oheň s nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?" ⁽¹⁾ Ježíš je tehdy napomenul: "Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit." ⁽¹⁾ Jan o jeho slovech často přemýšlel a jeho povaha se postupně měnila.

Jak běží roky a církev roste, Jan si všímá, že se z jednotlivých sborů postupně vytrácí láska. Přitom právě o ní Ježíš prohlásil: "Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým." ⁽²⁾ Apoštol proto lásce věnuje ve svých dopisech dostatečnou pozornost. Rád zdůrazňuje, že Bůh je láska. Neříká, že má lásku, ale je láskou ve své podstatě.

Muž, který by dříve klidně nechal vypálit celou vesnici, nyní píše: "Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život.
V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.
Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat." ⁽³⁾

Aby bylo jasné, o jaké lásce píše, zdůrazní: "Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem." ⁽⁴⁾ A těm, kteří mají pocit, že jsou na tom s láskou lépe než ostatní, připomíná: "My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás." ⁽⁵⁾

Jedním z bludů, který se šíří napříč církví, je tvrzení, že odpuštění hříchů si musíme zasloužit. Jan ví, že to není pravda, protože podmínky k získání Boží milosti jsou jednoduché: "Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.
Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého." ⁽⁶⁾

Jan se zabývá úlohou falešných učitelů. Ve svém druhém dopise nabádá: "Do světa vyšlo mnoho těch, kteří vás svádějí, neboť nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel v těle; kdo takto učí, je svůdce a antikrist. Mějte se na pozoru, abyste nepřišli o to, na čem jste pracovali, ale abyste dostali plnou odměnu. Kdo zachází dál a nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha; kdo zůstává v jeho učení, má i Otce i Syna. Přijde-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu a nevítejte ho; kdo ho vítá, má účast na jeho zlých skutcích." ⁽⁷⁾

Apoštol Jan má úplně jiný styl kázání, než Pavel. Zatímco Pavel, jako bývalý farizeus, většinou začíná důkazy z Písem Starého zákona, Jan se nezabývá teorií, ale jak nám prozrazuje úvod jeho prvního dopisu, hovoří o tom, co zažil: "Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.
Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. To píšeme, aby naše radost byla úplná.
A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy." ⁽⁸⁾

Z Janových dopisů je zřejmá jeho láska k Ježíši. Těší se na chvíli, kdy se jeho Pán vrátí zpět na naši zemi a vezme ho k sobě. Jan si často opakuje slib, který dal Mesiáš svým učedníkům: "Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já." ⁽⁹⁾

Tato slova posilují Jana zvláště tehdy, když si uvědomuje, že už je možná jediný očitý svědek, který měl tu čest, že mohl Ježíše doprovázet od počátků jeho pozemské mise až po jeho odchod do nebe.
^{_______________________________________________________________________________________________________________ (1)}Lukáš 9,54-56; ⁽²⁾Jan 13,35; ⁽³⁾1.Jan 4,7-11; ⁽⁴⁾1.Jan 3,18; ⁽⁵⁾1.Jan 4,19; ⁽⁶⁾1.Jan 1,8-2,1; ⁽⁷⁾2.Jan 7-11; ⁽⁸⁾1.Jan 1,1-5; ⁽⁹⁾Jan 14,1-3;