V nadpisu jsem použil slova, která jsou připisována apoštolu Pavlovi. Modernější překlad jeho slov zní: "Kdo nechce pracovat, ať nejí!" Přiznám se, že tato verze je mi bližší.
Až do poloviny dvacátého století tato rada platila na celém světě. O lidi, kteří kvůli svému zdraví nemohli pracovat, se starala jejich rodina, případně i obec. Stát jejich problémy neřešil.
Pod vlivem různých hnutí začal v minulém století tuto roli rodiny postupně přebírat stát. Z počátku se to zdálo být daleko výhodnější, protože se tato "zátěž" rozložila rovnoměrně na celou společnost.
Už to ale nebyla otázka rodinné cti. Stala se z toho povinnost. Každý, kdo pracuje a vytváří nějaké hodnoty, má povinnost ve svých daních přispívat na ty, kteří pracovat nemohou (nebo nechtějí).
Zatímco rodina dokázala rozpoznat možnosti postiženého, protože s ním žila 24 hodin denně, státní úředník takovou možnost nemá. Nepozná ty, kteří pracovat skutečně nemohou od těch, kteří jsou líní a pracovat nechtějí. Nemá šanci odhalit ty, kteří by pracovali rádi, ale žádnou práci nemohou najít.
Dříve nebyl nárok na pomoc druhých. Pokud ji člověk dostal, vážil si jí. Dnes je to nastaveno jinak. Dnes je "pomoc" uzákoněna a mnozí lidé se jí dožadují, protože, jak sami říkají, "na ni mají nárok".
K čemu nás tato praxe dovedla? Sociolog Ivan Gabal nedávno řekl: "Zejména ve velkých ghettech v severních Čechách a na severní Moravě je první generace kluků a holek, kteří vyrostli v prostředí, kde neviděli nikoho pracovat..."
Není to nic nového a není to jen problém severních Čech nebo severu Moravy. Podobné problémy mají ve Francii, Anglii a dalších státech s novou generací dětí imigrantů, které od svého narození žijí jen ze sociálních dávek.
"Kdo nechce pracovat, ať nejí!" Tato stará moudrost nám ukazuje směr, kterým bychom se měli vydat co nejdříve. Protože jen tak nám zůstanou prostředky i na ty, kdo by rádi pracovali, ale skutečně nemohou.
