Musím říci, že přítomní pejskaři se na něho v té chvíli nedívali moc přívětivě. A stejně tak se trochu pohoršeni dívali i na nás, co jsme se jeho bonmotu smáli.
O chvíli později, když ukazovala, jak umí jíst hůlkami, její táta pronesl: "Kdo chce psa jíst, hůlky si vždy najde." To už se smáli i pejskaři.
Uvažoval jsem o tom, že nás pohoršují Číňané, kteří jedí psy. Indové se cítí pohoršeni, když slyší, že pojídáme jejich posvátné krávy. Ortodoxní Židé i muslimové by si zase, podobně jako já, nedali knedlo-vepřo-zelo, naše národní jídlo.
Vegetariáni nás považují za vrahy chudáků zvířátek. Někteří z nich mají dokonce pocit, že jsou lepší, protože kvůli nim nemusí nic umírat. A přitom také jedí stravu, který musela vyrůst. Jenže i rostliny prý bolí, když si je krájíme.
A to už nemluvím o Aborigincích, australských domorodcích, kteří hledají zvláštní druh červa, co vypadá skoro jako malý had. Tento červ žije pod kůrou spadených stromů na mokřiskách. Když ho Aboriginec najde, sní ho ještě živého jako nejlepší lahůdku, jakou zná...
Jsem rád, že žiji v době, kdy se mi nikdo nesměje kvůli mému jídelníčku, který je ovlivněn radami zapsanými v Bibli. Hodně se podobá tomu židovskému. Naučil jsem se, že to, co jím, je v prvé řadě moje věc, protože jde o mé zdraví. Ale na druhé straně, pokud o někom vím, že má jiné stravovací návyky něž já a že ho něco z mého jídelníčku provokuje, tak si dám raději to, co může i on.
Žijeme v době tolerance a je to fajn. Přesto si myslím, že by naše tolerance ve stravování neměla být bezbřehá. Kdysi dávno jsem v Dikobraze viděl kreslenou anekdotu: Lidojed drží v ruce ohlodanou kost a říká: "Lidi mám rád. Tohohle jsem měl také rád. Byl to dobrák od kosti."
Tak toho bych se dočkat nechtěl.
