Musím ale přiznat, že jsem zubaře dlouho neměl rád. Začalo to v desíti letech. Tehdy se ještě chodilo k zubaři v rámci vyučování. Šel jsem jako první. V ordinaci byli dva zubaři. Ten můj se mi podíval do úst, pak vzal kleště a vytrhl mi stoličku.
Bez umrtvení.
Když jsem odcházel z ordinace, zaslechl jsem, jak se ho druhý zubař ptá, zda to trhání bylo nutné. Odpověděl, že to nutné nebylo. Malý kaz by šlo spravit, ale prý to bere jako prevenci, aby mne naučil se lépe starat o zuby. Pak už jsem slyšel jen jejich smích...
Od té doby jsem se zubařům vyhýbal. A měl jsem radost, když můj kamarád jednoho z nich pokousal a utekl z ordinace dřív, než mu mohli začít vrtat zub.
Vraťme se ale k nadpisu. Možná už tušíte spojitost mezi úbytkem mé moudrosti a zuby. Před pěti lety jsem si ve Sparu koupil oblíbený dýňový chléb. Doma jsem se do něj s chutí zakousl a když jsem uslyšel křupnutí, bylo mi jasné, že to nebyla dýně, ale malý kousek kamínku. Ulomil jsem si půlku zubu moudrosti.
Bolelo to a tak jsem zavolal jsem zubařce. Pak jsem vyrazil z Frýdku do Havířova. Na Šumbarku jsem zaparkoval před novou ordinací mé lékařky a po chvíli jsem už seděl v křesle. Žertoval jsem, že chci, aby mne zbavila jedné čtvrtiny mé moudrosti.
Podívala se na dílo zkázy, pak vytáhla rentgen. "Jestli ten zub chcete vytrhnout, tak to vás pošlu do nemocnice. Podívejte se, jaké má kořeny. Na to tu nejsem zařízená." Pak chvíli uvažovala: "No, ale on zase nevypadá tak zle. Možná by to šlo spravit a třeba ještě pár měsíců vydrží. Chcete to zkusit?"
Chtěl jsem. Sestřička namíchala nějakou hmotu a paní doktorka začala malou "špachtličkou" tvořit. Občas jsem musel zkousnout, pak to trochu přibrousila. Za dvacet minut bylo hotovo. "Tak, pane inženýre, uvidíme, co to udělá. Kdyby něco, tak volejte."
Má zubařka patří mezi lidi, kterých si vážím. Od té doby, co jsem málem přišel o dvacet pět procent moudrosti, už uteklo pět let a ta její "provizorka" stále drží.
I když, musím přiznat, že dýňový chléb už raději nekupuji.
