Ve vypuštěném rybníku by švitořiví ptáčci našli zcela jistou smrt, nebýt pohotového zásahu tehdy sedmasedmdesátiletého Emila Otavy, který na dvorku svého domku zřídil záchrannou stanici. Ve spolupráci s místními školáky, kteří ptáčky lovili z bahna, a pomohli dědovi rovněž s jejich umýváním a sušením, mohly být vlaštovky již v poledne vypuštěny do volné přírody.
Příběh mi připomněl mou vlastní příhodu. Proto jsem si ho také, před léty, vystřihl z Mladé fronty.
Za Vyškovem bývala louka, která vznikla vypuštěním a vysušením rybníka. Po dlouhých deštích se rozvodnil potok, který jí protékal, a louka se změnila v bažinu. Co bych to byl za kluka, kdybych se tam nešel se svým bratrem podívat? Daleko jsme ale nedošli. Najednou jsme nemohli dál ani zpět. Bahno nás oba uvěznilo. Po delší době nás vyprostili hasiči.
Oba příběhy mají mnoho společného. Nejdůležitější z nich je záchrana postiženého. I v Bibli můžeme číst o jednom zachránci: "Vždyť Syn člověka přišel spasit, co zahynulo." (Matouš 18,11) On přišel spasit i mne. Bahno hříchu, ve kterém jsem uvízl, je horší než to obyčejné v rybníku. Ježíš však přišel včas. Vyprostil mne z lepkavé pasti. Smyl ze mne špínu svou krví, kterou za mne obětoval a pak mne zahřál svou láskou. Nemusím zemřít. Mohu žít.
Chci se nyní vrátit k rybníku, kde jsem měl zemřít. Chci varovat ty, jimž hrozí smrt. A těm, kteří tonou, nabídnout naději vracející život. Jmenuje se Ježíš Kristus.
(Napsáno pro časopis Znamení doby 1987)
