V Kaldejském Uru žil Terach, který měl tři syny. Po smrti jednoho z nich se zarmoucený otec rozhodl z tohoto města odejít. Jde s ním syn Abram a vnuk Lot. Nakonec se usadili v městě Cháran, kde později Terach i zemřel. V té době dostává Abram vzácnou návštěvu. Zjevuje se mu samotný Hospodin. Přichází s nabídkou: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno.
Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země." (Genesis 12,1-3)
Umím si představit, co Abram prožívá. Konečně se usadil a zabydlel v novém městě a teď má vše sbalit a jít dál. Vlastně ani neví kam. Jen tuší, že bude putovat tak dlouho, až ho jeho Bůh dovede na místo, kde mu dá nový domov. Pokud se rozhodne pro, bude muset celý svůj majetek naložit na velbloudy a osly, a putovat krajinou. Nebudou ho chránit hradby města. Musí se spolehnout na ochranu Hospodina, který slíbil, že půjde s ním.
Nebylo to lehké rozhodování. Protože mne právě čeká stěhování na nové místo, tak to s Abramem prožívám trochu víc osobně. Také se mi vybavují vzpomínky na začátek mé kazatelské práce. Také jsem se tehdy musel rozhodnout, zda přijmu nabídku, nebo ji odmítnu. Můj táta byl také kazatel a tak jsem trochu tušil, co mne čeká. Mimo jiné jsem věděl, že netuším, kam mne budoucnost zavane, protože k službě kazatele patří i stěhování.
Když jsem dnes ráno četl toto místo, tak mne oslovila jedna rozkazovací věta v tom, co říká Hospodin Abramovi: "Staň se požehnáním!" Pokud by text nepokračoval dál, pak bych se mohl domnívat, že samotný Abram bude zdrojem požehnání. Jenže Bůh mu před tím slibuje: "Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno." A pak ještě dodá: "Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země." Není to Abram, kdo se má stát zdrojem požehnání. Nejsem to ani já, je to Hospodin, náš nebeský Otec. Abram, pokud přijme Boží výzvu, se stane jen prostředníkem Božího požehnání.
V tom příběhu vidím úžasné zaslíbení, které právě v těchto dnech sám potřebuji. Pokud mne Bůh někam pošle, a já jeho výzvu přijmu, nemusím se bát, že mne v tom nechá samotného. Bude se mnou a já se stanu jen jeho nástrojem, skrze který bude on sám konat velké věci.
Když se dnes ohlížím za deseti roky, které jsem prožil ve Frýdku a jeho okolí, mohu Bohu děkovat za to, že byl se mnou a dělal v mém životě zázraky. Chci mu znovu dát možnost, aby to tak mohlo pokračovat i dál v Brně, kam mne právě v této době posílá.
