Článek se dostal i do zařízení, v němž Čaroskráska pečuje o klienty s mentální poruchou. Četli ho nejen zaměstnanci, ale i někteří klienti. Zasmáli se a život běžel dál.
Uteklo pár týdnů. Pak za Čarokráskou přišel jeden klient. Už od rána byl trochu jiný, než jiné dny. Čarokráska to nakonec nevydržela a zeptala se, co ho trápí. Chvíli se ošíval, dokonce se možná i trochu červenal, a pak najednou řekl: "Když já mám dneska ten tulení hormon!" Asi je vám jasné, kolik síly potřebovala v té chvíli Čarokráska na to, aby nevybuchla smíchy. Smála se tomu s námi, když nám to později vyprávěla.
Myslím, že ty dva termíny - "tulící diagnóza" a "tulení hormon" - velice dobře ukazují na to, jak se muž a žena navzájem potřebují. Jak to myslím? Pokusím se to vysvětlit názorně.
I moje žena občas trpí "tulící diagnózou". Nejlepší terapií je pak moje náruč. Pokud ji při tom ještě šimrám na zádech, tak vrní jako babiččina kočka, která si vždy vyskočila na můj klín a čekala, až ji začnu hladit.
A tak, když má žena "tulící diagnózu", začneme s terapií, která ji brzy vyléčí. Jenže, než její potřeba tulení skončí, ve mně se začnou bouřit "tulení hormony". Teď potřebuji terapii zase já. Ještě, že mne manželka za těch skoro třicet let, co jsme spolu, tak dobře zná. Role se pak obrátí, ona se stává terapeutkou a já pacientem. I když tuto terapii nehradí žádná zdravotní pojišťovna, je to ten nejlepší lék na všechny chmury a stresy, kterých není nikdy dost.
Čas od času slýchám, že manželství je něco, co už do našeho století nepatří. Z vlastní zkušenosti vím, že to není pravda. Pokud se sejde muž a žena, kteří se nebrání tomu, aby si byli navzájem terapeuty, pak takový vztah nemůže nic nahradit. Každý rok společných terapií manželství jen upevní. Blíží se čas, kdy můj "tulení hormon" odezní jednou provždy. Díky naší terapii také vím, že se té chvíle nemusím bát. "Tulící diagnóza" nám totiž zůstane.
