Pánem nad smrtí

            Minule jsme začali číst příběh, ve kterém Jairos, představený synagógy, žádá Ježíše, aby uzdravil jeho umírající dvanáctiletou dceru. Ve chvíli, kdy se vydávají na cestu, k Ježíši přistoupila žena, která už dvanáct let trpěla krvácením. Když se dotkla jeho pláště, byla uzdravena.

            Ježíš se na chvíli zastavuje, aby s uzdravenou ženou promluvil alespoň pár slov. Jairos je nervózní, protože má strach o svou dceru. Pak se opět chtějí vydat na cestu, ale jeden z Jairosových sluhů přináší špatnou zprávu: "Tvá dcera je mrtva, už Mistra neobtěžuj.
Ježíš to uslyšel a řekl: "Neboj se, jen věř a bude zachráněna."
Když přišel k němu do domu, nedovolil, aby s ním někdo šel dovnitř, jen Petr, Jan a Jakub s otcem té dívky i s její matkou. Všichni nad mrtvou plakali a naříkali. On řekl: "Neplačte. Nezemřela, ale spí."
Posmívali se mu, protože věděli, že zemřela.
On však ji vzal za ruku a zvolal: "Dcerko, vstaň!" Tu se jí život vrátil a hned vstala.
Nařídil, aby jí dali něco k jídlu. Jejích rodičů se zmocnil úžas.
On jim však přikázal, aby nikomu neříkali, co se stalo. (Lukáš 8,49-55)

            Umím si představit, jak asi bylo otci, který se dověděl, že jeho dcera před chvílí zemřela. Vůbec bych se nedivil, kdyby se zlobil na ženu, která je zdržela. "Vždyť jí nešlo o život," mohl si říkat, "kdyby chvíli počkala, mohla moje malá žít!" Být na jeho místě, asi bych se cítil nějak tak. Možná bych se na tu ženu i zlobil.

            Ježíš ale Jairose nenechává rozvíjet podobné myšlenky. Uklidňuje ho, že se vše vyřeší. Později dokonce řekne, že jeho malá jen spí. Dodává tím odvahu rodičům malé dívky, aby mu důvěřovali. Do té doby ještě neslyšeli, že by Ježíš někomu vrátil život. Jejich dcera byla skutečně mrtvá. Jenže pro Stvořitele je vzkříšení mrtvého snadné stejně, jako pro nás probudit někoho, kdo spí.

            Díky tomuto příběhu mne Bůh učí, že nemusím zoufat, když už je podle mne pozdě na to, aby se ještě mohlo stát něco, co by mi pomohlo v mé zoufalé situaci. Tak, jako v tomto případě mohl Ježíš uzdravit mrtvé děvče, může v mém případě udělat něco, co je podle mne nemožné.

            Připomíná mi to příběh ženy, která měla jediného syna. Rozhodla se, že z něho vychová kazatele. Jenže vše bylo úplně jinak. Sousedé říkali: "Ten kluk roste pro kriminál!" Maminka se ale stále modlila. Věřila, že Bůh může jejího syna zastavit. Krátce poté, co dosáhl plnoletosti a odmaturoval, opravdu skončil ve vězení a sousedé připomínali: "Však jsme to říkali!"

            Vypadalo to, že modlitba této matky nebude nikdy vyslyšena. Petr strávil ve vězení mnoho let. Maminka stárla, ale každý den znovu odevzdávala svého syna do Božích rukou. Pak zemřela a syn nemohl jít na pohřeb. Tehdy se v něm něco zlomilo. Uvědomil si, že pokud se chce s maminkou ještě jednou setkat, nemá jinou možnost, než se vrátit k Bohu, o kterém mu maminka tak často vyprávěla.

            Pak nastal den, kdy mohl opustit vězení. V sobotu šel do modlitebny, kterou navštěvovala jeho maminka. O pár týdnů později byl pokřtěn a za pár měsíců začal studovat teologii. Nakonec se modlitba maminky naplnila a on se stal kazatelem. Ten příběh jsem slyšel ještě jako malý kluk. Mnohokrát jsem si už představoval radost Petrovy mámy, až ji Bůh jednou vzkřísí k věčnému životu a ona se setká se svým synem. Petr jí určitě povypráví, jak vypadal jeho život po mámině smrti. Pak zazní její modlitba vděčnosti.

            Jsem rád, že mám ve své Bibli příběh o Jairosovi i ženě, kterou Ježíš zbavil jejího krvácení, kterým trpěla dlouhých dvanáct let. Ježíš má svůj čas k tomu, aby vyslyšel mou modlitbu. Pokud ho prosím za své děti, nemusím se bát, že jeho pomoc nepřijde včas. Tak jako zachránil mrtvé děvče, může zasáhnout i v životě mých blízkých. Já se mohu modlit a pak čekat, až nastane ten správný čas.