Připomeňme si, jak tento příběh zachytil Mojžíš ve svém vyprávění: Abraham vzal dříví k oběti zápalné a vložil je na svého syna Izáka; sám vzal oheň a obětní nůž. A šli oba pospolu.
Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: "Otče!"
Ten odvětil: "Copak, můj synu?"
Izák se otázal: "Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?"
Nato Abraham řekl: "Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné." A šli oba spolu dál.
Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář, nahoru na dříví. (Genesis 22,6-9)
Vždy, když se s lidmi bavím o tomto příběhu, obdivují Abraháma. To, že byl ochotný obětovat svého jediného syna, považují za projev neskutečné víry. Já osobně od jisté doby obdivuji víc Izáka. Už nebyl dítě. Musel být dospělý a zřejmě byl i silnější než jeho otec, kterému bylo o sto let více.
Izák už se svým otcem mnohokrát přinesl oběť pro Hospodina. Pomáhal mu stavět oltáře, připravovat potřebné dříví i zabíjet obětní zvířátko. Tentokrát to bylo jiné nejenom v tom, jak daleko k oběti putují, ale i tím, že s sebou nemají žádné zvíře.
Na otázku, co budou obětovat, mu táta odpoví, ať se neptá, že je to starost Hospodina. Jdou dál a Izák se už neptá. Neptá se, ani když pochopí, že tou obětí má být on sám. Položí se na oltář a pak se nechá spoutat do kozelce. Mohl by se bránit, ale neudělá to, přestože by klidně mohl starého tátu spoutat sám.
Abraham tak jedná, protože mu to nařídil Hospodin. Izákovi ale jeho Bůh neřekl nic. Přesto respektuje slovo svého otce a věří, že to vše je Hospodinova vůle. Je ochotný zemřít, aby tím dovolil svému otci splnit Hospodinův příkaz.
Těším se na chvíli, kdy se jednou potkám s Izákem v Božím království. Mám na něho spoustu otázek: "O čem přemýšlel, když mu začalo docházet, že tou obětí bude on sám? Napadlo ho, že by mohl utéct? Jaké myšlenky mu šly hlavou, když uléhal na oltář a nechal se dobrovolně svázat do kozelce? Měl strach, když viděl otce, jak zvedá obětní nůž?"
Bude toho spousta, na co se budu Izáka ptát. Teď se ale zbytečným spekulováním nad těmito otázkami nenechám okrást o čas, který chci věnovat obdivování Abrahámovy víry a Izákovy poslušnosti. Můj respekt patří i Hospodinu, který vymyslel tuhle životní lekci nejen pro poučení Abrahama a Izáka, ale přemýšlení nad tímto příběhem přináší nové poznatky o tom, jaký je Hospodin, i mně, bez toho, že bych musel prožívat něco tak těžkého jako Abraham s Izákem.
