Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

„Já se smrti nebojím!“

30. 07. 2017 9:15:50
„Bojíš se smrti? Já ano.“ Tato slova jsem slyšel od starého muže, kterého jsem navštívil v nemocnici. Krátce předtím se dověděl, že jeho nádor se nedá operovat.

Tehdy jsem nedokázal odpovědět, protože jsem si podobnou otázku do té doby nikdy nepoložil. Byl jsem mladý a zdravý. O pár let později jsem čekal na výsledek histologie a tenkrát mi poprvé došlo, že bude-li výsledek pozitivní, mohu zemřít.
Uvědomil jsem si také, že existuje více „strachů“. Nejen ze smrti jako takové, ale i z toho, jak budu umírat, nebo jak můj odchod zvládnou mí blízcí a také, jak by zvládla život beze mne má rodina – manželka a malé děti.

Od té doby jsem byl u umírání více lidí a nepotkal jsem ani jednoho člověka, který by se nebál alespoň jedním ze jmenovaných strachů.
Jistě, setkal jsem se s lidmi, kteří tvrdili, že se smrti nebojí, jenže nikdo z nich se v té chvíli „nedíval smrti do očí“. Během školení, které nás mělo vybavit vším potřebným pro práci s umírajícími v hospici, jsme tuto otázku také řešili. Až na jednu paní jsme všichni přiznali, že máme ze smrti respekt. Jen ona tvrdila, že pro ni smrt nic neznamená. Věřila na převtělování duše a smrt podle ní neexistuje. Nepřeli jsme se s ní. Byla mladá, a tak jsme věřili, že brzy zjistí, jak se věci mají, až se v hospici setká s umíráním a smrtí.

Včera jsem se na serveru VTM.zive.cz dočetl, že „nejmenší hrůzu ze smrti mají hluboce věřící lidé a ateisté“. K takovému závěru dospěl výzkum týmu odporníků z University of Oxford.
Přemýšlím nad tím, zda je to pravda. Docházím k závěru, že záleží na tom, kdy a jak se ptáme lidí na jejich strach ze smrti. Jak už jsem se zmínil, všichni umírající, se kterými jsem se setkal, měli ze smrti respekt. Všichni měli obavy, jak to zvládnou oni i jejich blízcí.
Rozdíl jsem poznal, až když přišlo samotné umírání. Právě to odhalilo, jak silná byla jejich víra, nebo jejich nevěra. Ve chvíli odcházení z tohoto světa mne i ateisté prosili, abych se za ně modlil a byl s nimi.

Dovolím si vzpomenout tři příběhy. Jeden bude o hluboce věřící ženě, druhý o věřícím muži a třetí o člověku, který celý život tvrdil, že je ateista.

Příběh první:
Je to moje poslední vzpomínka na mou babičku. Přijel jsem za ní do nemocnice. Po mozkové mrtvici nemohla mluvit a vydávala jen takové zvláštní zvuky. Viděl jsem na ní, že jí něco nahání hrůzu. Nakonec jsem našel způsob, jak s ní komunikovat. Zjistil jsem, že ji trápí jedna konkrétní situace v rodině, kterou zavinila svým jednáním a teď má obavy, že když zemře s tímto nevyřešeným „hříchem“, Bůh ji kvůli tomu zatratí. Slíbil jsem jí, že to jejím jménem urovnám a pak jsem se s ní modlil. Její tvář se najednou zklidnila. Když po chvílí usnula s úsměvem na tváři, potichu jsem se vzdálil. Asi půl hodiny nato zemřela a podle paní doktorky jí úsměv zůstal i v té poslední chvíli.

Příběh druhý:
Je to už pár let, co jsem dostal mail od ženy, kterou jsem neznal. Psala o svém tatínkovi, který prý celý život chodil na bohoslužby. Pak onemocněl a nyní umírá, ale bojí se zemřít. Má prý panickou hrůzu ze smrti. Dověděl jsem se, že tento muž se celý život chlubil, jak z něj víra postupně dělá dokonalého člověka. Tvrdil, že jen dokonalí lidé mohou jít do nebe. Jenže teď umíral a dokonalý nebyl. Celý život věnoval své „dokonalosti“ a tak neměl čas poznat Boha a jeho lásku. Zapomněl, že Bible hovoří o spasení jako o daru... Napsal jsem jeho dceři, že by bylo dobré, aby k tátovi pozvala pastora, který by mu pomohl. Poděkovala a pak už se neozvala, takže vlastně ani nevím, jak to s ním nakonec dopadlo.

Příběh třetí:
Viktor byl velice úspěšný manažer. Celý život se věnoval kariéře. Šéfoval několika známým podnikům a věřil, že to tak bude i nadále. Jenže pak přišla zákeřná nemoc a rychlý pád dolů. Do nemocnice za ním nepřišla manželka ani dcera. Neměly proč. Vždyť on byl celý život jen v práci, která byla jeho jediné hobby, nebo se s kamarády proháněl na horském kole v divoké krajině. Odcizili se. On si žil svůj život naplněný prací a kamarády, jeho manželka s dcerou měly zase svůj život. Pár hodin před jeho smrtí se u jeho postele zastavila zdravotní sestra, kterou už znal. Občas s ním prohodila pár slov a když ho ošetřovala, vždy ho pohladila. Byla hluboce věřící křesťanka a on jí zase říkal, že v Boha nevěří. Když mu ten večer nabídla modlitbu, neprotestoval. Jen tiše poslouchal její slova. V modlitbě o něm hovořila se svým Bohem a prosila ho, aby dal tomuto člověku do jeho nitra víru. V té chvíli mu po tváři začaly téct slzy. Když zaznělo její „amen“, pohnuly se i jeho rty. V noci pak zemřel...

Bojíte se smrti? Já mám před smrtí respekt a mám obavy z toho, jaké bude mé umírání. Přesto věřím, že až to nastane, nebudu sám. Věřím, že stejně jako má babička nebo Viktor budu mít někoho, kdo mne v té chvíli chytí za ruku, pomodlí se a bude mi nablízku. Věřím, že v té chvíli se mnou bude i Bůh, který mne provází většinu mého života.
Bojíte se smrti? Není ostuda přiznat, že se na smrt netěšíme. Možná bychom ale už dnes mohli udělat něco pro to, aby se náš respekt před smrtí nezměnil jednou v hrůzu.
Co? To už je na vás. Nevím totiž, zda jste věřící nebo ateisté.

Autor: Vlastimil Fürst | neděle 30.7.2017 9:15 | karma článku: 24.87 | přečteno: 649x

Další články blogera

Vlastimil Fürst

Nač stahovat gatě...

„Nač stahovat gatě, když brod je ještě daleko!" Věřím, že tuto lidovou moudrost známe a že jí většina z nás i rozumí. Jen si nejsem jistý tím, nakolik podle ní dokážeme jednat v každodenním životě.

1.9.2017 v 20:35 | Karma článku: 15.76 | Přečteno: 333 | Diskuse

Vlastimil Fürst

Borec, co řídí nosem

Jako malý kluk jsem obdivoval závodníky, kteří se v upravených autech proháněli po zamrzlém rybníku u cukrovaru. Později, když jsem bydlel v Gottwaldově, jsem se stejným obdivem vzhlížel k jezdcům Barum rallye.

29.8.2017 v 20:35 | Karma článku: 17.48 | Přečteno: 293 | Diskuse

Vlastimil Fürst

Bezdomovci, před kterými smekám

Seděli jsme v asijském bistru a po dlouhé době si dávali smažené nudle. U stolu, který byl v protějším rohu restaurace, seděla dvojice, která mi byla povědomá, jen jsem si nemohl vzpomenout, odkud je znám.

24.8.2017 v 20:35 | Karma článku: 39.74 | Přečteno: 3268 | Diskuse

Vlastimil Fürst

Teror na denním pořádku

„Vlastně se nic neděje“, takový dojem můžeme mít ze zpráv médií i z výroků některých zdejších blogerů. Jeden diskutér napsal: „Na silnicích každý rok zemře daleko víc lidí, než kolik zabijí teroristi, tak s tím pořád nestrašte!“

21.8.2017 v 20:35 | Karma článku: 42.46 | Přečteno: 2623 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Jan Jílek

Svoboda je jen jedna

Měl jsem včera těžký den. Hlavně pracovně, ale konec dobrý, všechno dobré. Mám už starší „Vivofit.” Zařízení, co měří počet kroků, ušlých kilometrů, čas, spotřebované kalorie atd.

18.10.2017 v 9:12 | Karma článku: 12.49 | Přečteno: 237 | Diskuse

Jakub Kunčický

Setkání

Výhled na celé město mu zakrýval nízký živý plot. Světla ubývalo a on se ze všech sil snažil dočíst poslední odstavec. Nebyl to ledajaký příběh, nýbrž životní příběh úspěšnějšího muže, než byl on sám - a slunce skoro zapadlo.

17.10.2017 v 22:35 | Karma článku: 4.91 | Přečteno: 125 | Diskuse

Jan Svoboda

Sabbatical aneb přestávka v kariéře - den kdovíkolikátý

Stonáme. Učení jsem vzdal. Zvládli jsme návštěvu rodičů. Plenky a vypité láhve stabilně přibývají. Jsou dvě tři rodičovské sklenky denně ještě ok a další střípky ze života na prodloužené dovolené.

17.10.2017 v 21:17 | Karma článku: 5.36 | Přečteno: 188 |

Kristýna Burgerová

Deset důvodů proč nenávidím Londýn

Když je člověk unavený Londýnem, tak je unavený životem - je tam všechno, co můžete od života chtít. Samuel Johnson

17.10.2017 v 8:56 | Karma článku: 27.11 | Přečteno: 1185 | Diskuse

Jana Stehlíková

Chybíš mi

Milý internetový světe, všichni víme, jak všemocný jsi. Nikdy jsem se tě o nic neprosila. ale teď ano. Ztratila se nám kamarádka. Neviděl ji někdo prosím?

16.10.2017 v 23:05 | Karma článku: 12.52 | Přečteno: 239 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.