Jistě, i mne namíchlo, když jsem se díval ze záznamu na jízdu Ester Ledecká a všímal si toho, jak si komentátoři naší slavné ČT nevšímali času a jen mluvili o tom, kde udělala chybu a jak si tím pokazila čas.
Nelíbilo se mi, že předseda olympijského výboru gratuloval zdánlivé vítězce ještě dřív, než skončil závod. I když chápu, že něco podobného, co včera předvedla Česka, se hned tak nevidí a tak se mu nedivím, že vůbec nečekal, že by se ještě mohlo něco změnit.
Nejvíc se mi líbila samotná Ester a výraz její tváře když dojela. Dívala se na čas, který svítil u jejího jména a každému hned muselo být jasné, že nevěří svým očím, a že ani ona nevěřila, že by se jí něco podobného mohlo podařit.
Spousta lidí tu teď brble na všechny, kteří v tomto případě pochybili a skoro to vypadá, jakoby říkali: "Já věděl, že Ester vyhraje". Já to nevěděl a ani jsem tomu nechtěl věřit. Nevěřím ani těm, co naznačují, že věděli a věřili. Kdyby to byla pravda, tak by všechny své úspory vsadili na její vítězství. Při kurzu 1:100 by teď byli pohádkově bohatí.
Radujme se ze zlaté medaile. Nečekané medaile. A nekazme si svou radost tím, že budeme plivat po těch, kteří chybovali. Ruku na srdce, jak bychom dopadli my, kdybychom byli na jejich místě? Staré moudré přísloví říká: „Po bitvě je každý voják generálem.“
Blahopřeji Ester Ledecké k její medaili. Udělala mi radost a těším se na její další závody. Nejen na ty olympijské.
